Nervus ischiadicus dostává vlákna z kořenů L4 – S3 a je největším nervem sakrálního plexu. Prochází úžinou v místě foramen infrapiriforme. Je vulnerabilní (zranitelný) zejména po výstupu z foramen infrapiriforme (i. m. aplikace léků do gluteální krajiny) a při anomálním průběhu skrze m. piriformis. Vysílá motorická vlákna pro flexory zadní strany stehna a pro svaly bérce a nohy, senzitivně inervuje laterální a dorzální části lýtka a nohu samotnou. Ve svém průběhu se dělí na 2 hlavní větve — n. peroneus a n. tibialis.
V naší poradně s názvem ŠTÍTNÁ ŽLÁZA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Ilona.
Bylo mi naměřeno 14.10. 2019 : FT4- 12,1 a TSH 4,82. Beru letrox 75. Od pondělí do pátku. Mám sníženou funkci štítné žlázy ?
Děkuji
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Ano, máte tak zvanou hypothyreózu, což je snížená funkce štítné žlázy. To, zda-li jsou naměřené hodnoty ve vašem případě v pořádku, se musíte dotázat svého endokrinologa. Protože jen on ví jaký je vývoj funkce vaší štítné žlázy a reakce na léčbu. Níže jsou uvedeny stavy, které přicházejí v souvislosti se sníženou funkcí štítné žlázy. Ty byste měla sledovat a v případě jejich zhoršení ihned informovat svého lékaře.
Únava, spavost, zimomřivost, sklon k depresím, zpomalené myšlení, suchá kůže na předloktí, otoky bérce, obličej bez výrazu, změna hlasu na hluboký hlas, nadváha (ale nikoli obezita), zácpa, anémie, poruchy menstruačního cyklu.
Podle intenzity příznaků nanášejte kaštanovou mast na nohy jednou až dvakrát denně. Při aplikaci ji vždy jemně vmasírujte do pokožky od bérce až po stehno.
Trombózou se označuje stav, kdy dochází k zánětu hlubokých žil dolních končetin se vznikem krevní sraženiny – trombózy. Situace se významně častěji vyskytuje u dlouhodobě ležících osob nebo u lidí s varixy („křečovými žilami“). K nemoci jsou také náchylnější lidé po operaci či ženy po porodu.
Trombóza se projevuje pocitem tíhy a napětí na jedné končetině, bolestmi postižené končetiny, obzvláště v průběhu žil, bolestmi při chůzi (klaudikační potíže), změnou zbarvení (promodrání), zfialověním (cyanóza), někdy nevolností (nauzea).
Lokální nález se pak projevuje otoky kotníku nebo bérce, smazanými obrysy kloubů s napjatou kůží, vyšší teplotou končetiny, lehkou cyanózou (promodrání, zfialovění končetiny), rozšířenými podkožními žílami v horní třetině bérce, nejasnými zvýšenými teplotami organismu a tachykardií (zrychlený puls).
Provádějí se laboratorní a klinická vyšetření jako ultrazvukové vyšetření, kontrastní rentgenologická flebografie nebo radionuklidové vyšetření, v krvi (séru) se zjišťuje zvýšení D-dimerů.
Situace je nebezpečná tím, že se trombus (sraženina) může uvolnit a jako embolie (vmetek) vniknout do plic. Rizikovým faktorem pro zánět žil na noze je dlouhodobé cestování s nemožností dostatečného pohybu (například cestování letadlem a podobně), pak se mluví o takzvané cestovní trombóze.
Numulární dermatitida (lat. eczema nummulare) se může objevit v každém věku. Nejčastější je však u osob kolem šedesáti let věku. Numulární dermatitida není infekční. Léze numulární dermatitidy jsou ve tvaru mince a mohou se objevit na kterékoliv části těla. Nejčastěji bývají postiženy bérce a hýždě. Léze jsou kulaté a obvykle se tvoří několik týdnů a vypadají jako šupinatý ekzém na nohou, proto jsou exacerbace lézí spojovány se suchou pokožkou. Pacienti mají často sklon ke vzniku jiné formy atopického onemocnění, například atopického astmatu, popřípadě alergické rýmy, či se mohou vyskytnout jiné druhy ekzémů. Onemocnění je charakteristické tvorbou ostře ohraničených, oválných a kulatých ložisek s průměrem do 5 cm, někdy ojedinělých, ale běžně vícečetných a symetricky rozložených. Nejčastěji bývá lokalizováno na kůži bérce, obvykle v okolí chronických ran, vředů (ulcerací) nebo hnisavých onemocnění kůže (pyodermií). Sliznice nejsou postiženy.
Ekzémová ložiska nezřídka bývají následně druhotně infikována jiným typem bakterií – grampozitivními bakteriemi. Obraz vyšetřované kůže postižené numulární dermatitidou pod mikroskopem (takzvané histologické vyšetření) se neliší od jiné ekzémové nemoci s podobným klinickým obrazem, jako je například kontaktní ekzém, atopická dermatitida a podobně. Zde pak musí přijít na řadu kožní testy, které mohou pomoci při diferenciální diagnóze vůči jiným dermatózám (psoriáza, parapsoriáza, svrab). Vyšetření na přítomnost plísní (mykologické vyšetření) zase pomůže odlišit dermamykózy.
U lehčí formy cukrovky se dá onemocnění obvykle léčit, horší je ale, když pacient trpí těžší formou diabetické neuropatie, pak může drobné zranění přehlédnout a lékaře vyhledat až ve chvíli, kdy je jeho stav vážný, a tak hrozí amputace, která může být různého rozsahu.
Při všech léčbách je důležité dodržovat nejen stanovenou léčbu, ale i správnou životosprávu. Důležité je také jaké boty nosí. K amputaci se lékaři uchylují až v nejzazším případě, a tak je dobré vyzkoušet vše pro to, aby k ní vůbec nemuselo dojít.
U diabetiků k amputaci obvykle dochází v důsledku špatného prokrvení při pokročilé ischemické chorobě dolních končetin, jestliže není možná cévní rekonstrukce, při silné gangréně, při nehojící se infekci, ale i při bolestech které nemizí po podání běžných analgetik. Amputace může být vysoká (dochází k ní v oblasti bérce nebo ve stehně), nízká (pod úrovní kotníku).
Achillova šlacha se nachází na noze, kde působí jako spojka mezi lýtkový svalem, svalem dvojhlavým lýtkovým, svalem chodidlovým a patní kostí. Obvykle se o ní hovoří také jako o „Achilovce“. Achillova šlacha se nenachází jen v blízkosti paty, ale vede zhruba od poloviny lýtka až k patě. Jedná se o úponovou šlachu trojhlavého svalu bérce, která je velmi silná. Achillova šlacha je velmi důležitá pro chůzi a běh, díky ní totiž dochází k pohybu v kotníku (pohyb špičky nohy k podložce), což je velmi častý a náročný pohyb (při běhu a chůzi má vliv na odraz), a proto je velmi důležité, aby tato šlacha byla pevná (dokonce se jedná o nejpevnější šlachu v lidském těle). Protože je tato šlacha velmi často zatěžovaná, může někdy dojít k jejímu přetížení (často se to stává u sportovců, kteří se před výkonem nerozcvičí, nebo pokud přecení své schopnosti), které pak vede k přetržení, nebo k natržení této šlachy.
Většina pacientů s onemocněním vyhřezlé ploténky je úspěšně léčená konzervativně, tedy bez nutnosti podstoupit operaci, přičemž dochází ke svému praktickému lékaři či neurologovi. Páteř je znehybněna, je nařízen klid a zákaz zvedání těžkých břemen. Pomáhá teplo, léky proti bolesti, léky proti svalovým křečím. Léčba trvá několik týdnů, je také nutná pomalá a šetrná rehabilitace (cvičení). Pokud se stav nelepší a bolesti přetrvávají, je třeba přistoupit k léčbě operační. V tomto případě je lékařem odstraněna vyhřezlá ploténka, která utlačuje nervy. Opět následuje rehabilitace.
Obvyklým projevem pro výhřez ploténky je vyzařování bolesti dle daného pohybového úseku v daném pásu například útlakem míchy či míšního kořene na úrovni L5–S1, kdy meziobratlová destička tlačí na nervovou tkáň mezi pátým bederním obratlem a prvním křížovým obratlem, bolest jde po typickém pásu přes hýždě, do boku, po zevní straně stehna a bérce až k palci. V jiných pohybových úsecích jde bolest jinou cestou. Někdy je bolest jen do úrovně boků, jindy ke koleni či až dolů do prstu. Vzdálenost, kam bolest vyzařuje, je závislá na vážnosti tlaku destičky na nerv, respektive jejím mechanickém poškození. Pokud meziobratlová destička tlačí jen na jednu stranu, pociťujeme bolest jen v tom daném boku či noze. Pokud tlačí na oba nervy nebo do středu na míchu, je bolest v obou stranách více či méně souměrná.
Vážnost poškození destičky je patrná i v tom, jak hluboko do dolní končetiny bolest vyzařuje. Dá se to představit i tak, že čím hlouběji bolest sahá, tím více je disk vyhřezlý, jde tedy o větší poškození a větší útlak nervu. Pokud bolest ustupuje k páteři, takzvaně se centralizuje, považuje se to za projev uzdravování, tedy že destička ustupuje zpět do místa, kam patří.
Žíly dolní končetiny je možné rozdělit na žíly hluboké, probíhající většinou ve dvojicích podél stejnojmenných tepen, a na žíly povrchové.
Hluboké žíly – nohy a bérce jsou komitantní k tepnám a jsou vždy dvě v. poplitea, femoralis jen jedna, mají obdobné přítoky jako tepenné větvení. Část žilní krve se svalovou prací vytláčí přes perforátory do povrchového žilního systému.
Povrchové žíly – na noze vytvářejí slabé rete venosum plantare a větší rete venosum dorsale – přijímá vv. metatarseae dors., dorzální síť propojuje arcus venosus dorsalis pedis. Z jeho okrajů vzniká v. saphena magna a parva.
V. saphena magna – četné chlopně, probíhá před mediálním kotníkem ↑ na ventromediální bérec, paralelně s n. saphenus na stehno, do trigonum femorale, ↓ přes hiatus saphenus do v. femoralis. Přítoky: v. saphena accessoria – z mediálního stehna, často i v. epigastrica spfc., v. circumflexa ilium spfc., vv. pudendae ext. (vlévají se i do v. femoralis).
V. saphena parva – má chlopně, vzniká za laterálním kotníkem, ↑ na zadní bérec, paralelně s n. suralis, do fossa poplitea, ↓ přes fascia poplitea do v. poplitea; přijímá v. femoropoplitea ze zadní strany stehna.
Lidskou nohu tedy tvoří pánevní kost (tvořená kostí kyčelní, stydkou a sedací), stehenní kost (= femur), čéška (jablíčko = patela), lýtková kost (= fibula), kolenní kost (= tibia).
Stehenní kost je nejdelší kostí v lidském těle a nachází se v horní části dolní končetiny a je spojena s pánví a s čéškou, holenní a lýtkovou kostí. S pánví stehenní kost pojí kyčelní kloub, s čéškou a současně i s holenní a lýtkovou kostí ji zas pojí kolenní kloub. Pod kolenním kloubem se nachází dvě kosti, které společně tvoří kostru bérce. Jedná se o holenní kost a lýtkovou kost. Holenní kost se při pohledu na člověka nachází v přední části. Holenní kost se postupně rozšiřuje a ve své spodní části vybíhá ve vnitřní kotník směrem k palci. Naopak lýtková kost se při pohledu na člověka nachází v zadní části nohy a v dolní části vybíhá v zevní kotník směrem k malíčku.
b) svaly
Na dolní končetině se nachází velké množství svalů, a proto je vhodné je rozdělit do několika oblastí podle místa jejich výskytu na svaly u kyčelního kloubu, svaly stehna, svaly bérce a svaly nohy/chodidla.
Na stehně se svaly dělí na přední a zadní. Přední svaly tvoří čtyřhlavý sval stehenní (= musculus quadriceps femoris) a sval krejčovský (= musculus sartorius). Zadní svaly stehna tvoří dvojhlavý sval stehenní (= musculus biceps femoris), sval pološlašitý (= musculus semitendinosus), sval poloblanitý (= musculus semimembranosus) a sval zákolenní (= musculus popliteus).
I svaly bérce se dělí na přední, zadní a zevní. Mezi přední svaly patří sval holenní (= musculus tikalis anterior), dlouhý natahovač prstů (= musculus extensor digitorum Lotus) a dlouhý natahovač palce (= musculus extensor hallucis longus). Mezi zadní bércové svaly patří trojhlavý sval lýtkový (= musculus triceps surae) tvořený z dvojhlavého svalu lýtkového (= musculus gastrocnemius) a z šikmého svalu lýtkového (= musculus soleus), a sval chodidlový (= musculus plantaris), zadní sval holenní (= musculus tikalis posterior), dlouhý ohybač prstů (= musculus flexor digitorum), dlouhý ohybač palce (= musculus flexor hallucis longus). Mezi zevní svaly patří dlouhý sval lýtkový (= musculus peroneus longus) a krátký sval lýtkový (= musculus peroneus brevis).
c) klouby a vazy
Dolní končetinu tvoří dva velké klouby, a to kyčelní kloub (= articulatio coxae) a kolenní kloub (articulatio genus). Kyčelní kloub je současně největším kloubem v lidském těle a připojuje dolní končetinu k pánevním kostem. Kyčelní kloub umožňuje pohyby: ohnutí, natažení, otočení, odtažení i přitažení dolní končetiny. Kolenní kloub pak ke stehenní kosti připojuje holenní kost a kost lýtkovou. Kolenní kloub je silný a také je spojen s postranními vazy, zároveň také obsahuje ještě dva další samostatné vazy. Kolenní kloub navíc zajišťuje stabilitu celé dolní končetiny. Kolenní kloub zajišťuje dolní končetině ohnutí, natažení a i určitou rotaci.
d) cévy
Jako celým tělem i dolní končetinou musí proudit krev, k tomu slouží cévy různých velikostí a i funkcí. V této části těla se tedy samozřejmě nachází jak velké tepny a jejich drobnější formy (= artérie), tak i žíly (= vény) a menší vlásečnice (= kapiláry).
Velké tepny dolní končetiny mají za úkol dostat do dolní končetiny okysličenou krev přímo ze srdce. Samozřejmě, aby se z nich krev dostala do celé končetiny, musí z velké tepny přecházet do drobných tepen a pak i do vlásečnic. Ve vazivovém obalu tepen jsou také obsaženy různé nervy, které mají za úkol jak stahování cév, tak i jejich roztahování. Pod obalem se nachází vazivo a elastická vlákna, středem tepny samozřejmě proudí krev. Žíly nepřivádí okysličenou krev do dolní končetiny, ale odvádí ji z dolní končetiny do duté žíly. Mezi nejdůležitější žíly v dolní končetině patří přední a zadní holenní žíla, zákolenní žíla a stehenní žíla. Fungují zde ale i povrchové žíly, které například spojují vnitřní kotník se stehenní žílou a vnější kotník se zákolenní žílou. Cévní systém dolní končetiny tvoří také drobné vlásečnice, které zde prostupují všemi tkáněmi kromě pokožky. Do tkání se jimi dostává kyslík i živiny a z tkání pak naopak oxid uhličitý a odpadní látky.
e) nervy
Do dolní končetiny vedou mozkomíšní periferní nervy vycházející z pleteně bederní a pleteně křížové. Z pleteně bederní vychází nerv stehenní, který ovlivňuje přední stranu stehna a zároveň i svaly na vnitřní straně stehna. Z pleteně křížové vychází nervy hýžďové i nerv sedací (známý také pod latinským názvem ischiadicus), nerv holenní, který ovlivňuje zadní stranu stehna a bérce, nerv lýtkový, který má dvě části a to povrchovou, která ovlivňuje svaly lýtkové, a hlubokou, která ovlivňuje svaly na přední straně bérce a na hřbetu nohy.
Bércový vřed je definován jako ztráta kožní tkáně, která může zasahovat různě hluboko i do podkožních tkání. Nejčastěji se vyskytují v dolní třetině bérce v krajině kotníku.
Na bércový vřed je velmi účinná zinková pasta, která se nanáší přes gázu na postiženou oblast. V tomto případě je zinková pasta takovým běžným opatřením či doplňkem. Při žilní nedostatečnosti se používají kompresní bandáže. Tyto bandáže se doporučují pacientům, kteří mají arteriální onemocnění. Nesmí se ale používat u diabetických pacientů. Kůže pacientů s bércovým vředem je citlivá na lokální léky.
Ošetření bércového vředu:
Vřed osprchujeme vlažnou vodou shora dolů.
Okolí vředu osušíme měkkým ručníkem.
Na vřed se přiloží gáza smočená v obkladovém roztoku a nechá se působit asi 20 minut. V případě léčby vředu „klasickou“ metodou se okolí rány ošetří zinkovou pastou nebo zinkovým olejem, případně podle potřeby jiným prostředkem, aby kůže v okolí byla chráněna před nežádoucím účinkem sekretu z rány a mastí, které se na spodinu vředu aplikují.
Ošetří se vřed – mast se nanese přímo na spodinu vředu nebo se vřed překryje nejdříve jednovrstevnou gázou, na kterou se poté nanese mast určená k jeho ošetření.
Přiloží se vícevrstevné čtvercové krytí z hydrofilní gázy a provede se fixace hydrofilním obinadlem.
U bércového vředu žilního původu se navine na postižený bérec kompresivní obvaz.
Při použití většiny moderních krycích prostředků není většinou nutné tato krytí pokrývat hydrofilní gázou, stačí je fixovat hydrofilním obvazem nebo kompresivním obinadlem.
Minimálně jednou měsíčně si prohlédněte důkladně všechna svá znaménka. U žen se nejčastěji melanom vyskytuje v oblasti bérce, u mužů na zádech. Nicméně prohlédnout je nutné kompletně celé tělo. Nesmí se zapomínat ani na skryté oblasti mezi prsty na rukou i nohou, tříslech, chodidlech, podkoleních jamkách, ale i vlasech a na zadní straně krku. Zvláštní pozornost věnujte znaménkám v pubertě, v těhotenství a v menopauze, hormonální změny totiž urychlují růst znamének. V současné době je nejdokonalejší metoda vyšetření pigmentových znamének pomocí digitálního dermatoskopu. Umožňuje vyhodnotit kožní projev nesrovnatelně přesněji než při pozorování pouhým okem či lupou. Jeho speciální kamera s lupou znaménko prosvítí do hloubky, až 50x zvětší a vyfotí za účelem analýzy. S přístrojem pracuje zkušený kožní lékař s praxí v diagnostice pigmentových projevů na kůži.
Existuje ABCDE klasifikace:
A – Asymetrie: Jedna polovina znaménka neodpovídá druhé polovině. Normální znaménka jsou symetrická. Při posuzování znaménka si na něm nakreslete pomyslnou dělicí čáru, rozdělující ho na dvě poloviny. Pokud jsou obě poloviny stejné, pak je vše v pořádku, ale když tomu tak není, je vhodné neotálet a navštívit lékaře.
B – Ohraničení: Pokud je ohraničení znaménka kostrbaté, zamlžené nebo nepravidelné, pak je dobré nechat si ho zkontrolovat dermatologem.
C – Barevnost: Když nemá znaménko po celé své délce stejnou barvu, je velmi podezřelé. Normální znaménka mají obvykle jen jeden barevný odstín.
D – Průměr: Znaménka by neměla mít větší průměr než velikost gumy na tužce.
E – Vývoj: Znaménka se mohou neustále vyvíjet, zvětšovat či zmenšovat, měnit barvu, svědit či krvácet. Všechny tyto změny jsou podezřelé a měl by je vidět kožní lékař.
Počty cviků v jedné sérii tréninkové jednotky stanovíme podle specifického zátěžového testu. Při uzávěru břišní aorty nebo jedné z ilických (kyčelních) tepen pacient provádí dřepy nebo podřepy. Při femoris-popliteálním postižení a postižení horní třetiny tepen bérce dělá výstupy na špičky. Při postižení, které odpovídá dolním dvěma třetinám holeně pacienta, vykonává střídavě předozadní ohýbání nohy v kotníku v horizontální poloze, tedy vleže se zdviženými dolními končetinami, to znamená nad úrovní srdce.
Počet cviků pro tréninkovou jednotku představuje dvě třetiny celkového počtu cviků, které pacient uskutečnil až do ischemické bolesti takové intenzity, při které byl nucen cvičení ukončit, přitom cviky vykonával tempem cca 40 cviků/min.
Vlastní intenzivní intervalový trénink se skládá z typu cviků podle výšky postižení cévy, přičemž po sérii cviků následuje 2 až 3 minutová relaxační pauza vleže, vsedě nebo vestoje. Soubor cvičení je třeba provádět minimálně 2–3krát denně a každých 4 až 6 týdnů je vhodné nové otestování maximálního počtu cviků v jedné sérii. Pokud se zjistí zvýšený počet cviků, znamená to zlepšení tolerance zátěže, a stanoví se nový, aktuální 2/3 počet cviků, který se procvičuje stejným způsobem.
Při zahájení intenzivního intervalového tréninku je nutný dohled specialisty – lékaře, fyzioterapeuta, který provede test chůze, jímž zjistí vzdálenost v metrech, kterou pacient přejde do prvního pocitu bolestí v dolních končetinách, takzvaná klaudikační vzdálenost. Tempo testované chůze by mělo být 120 kroků za 1 minutu.
K dalším specifickým testům patří test podle Ratschowa, Prusíka, polohový test, Treadmill test k odlišení závažných příznaků onemocnění cév dolních končetin (patří k vyšetřením specialistou pro klinickou diagnostiku). Uvedené intervalové testy, jakož i test pro intenzivní intervalový trénink, jsou kontraindikovány u závažných onemocnění, pro které lékař-specialista může vyloučit u pacienta testování a s kterými je seznámen fyzioterapeut, pracovník, který je určen pro provedení testu. K prodloužení klaudikační vzdálenosti a ke zvýšení počtu prováděných cviků v jedné tréninkové jednotce dochází při pravidelně prováděném intenzivním tréninku přibližně po prvních šesti týdnech. K dalšímu výraznému zvýšení zátěžového testu dochází následně po čtrnácti týdnech, pak následuje mírný vzestup po půl roce a někdy ještě po prvním roce. Trvalý léčebný trénink je nutný k udržení nabyté výkonnosti. Měl by se uskutečňovat i po chirurgických a intervenčních zákrocích.
Rozsah tréninkové aktivity je třeba v případě onemocnění cév dolních končetin vždy konzultovat s lékařem-specialistou.
kroužení nohy v kotníku, přičemž bérce jsou podloženy tak, aby byly dolní končetiny uloženy do 45 ° vůči trupu;
přitahování kolene k břichu a napřímení nad podložku.
Každý cvik je vhodné provést tempem 40 opakování/min. v celkovém rozsahu 2/3 celkové doby od zahájení cvičení po vznik ischemické bolesti, při které bylo nutné cvičení přerušit. Následuje 2–3minutová relaxační pauza. Cvičení je nutné opakovat dvakrát až třikrát v jedné tréninkové sérii dvakrát a vícekrát denně.
Závažnou chybou je podkládání dolních končetin izolovaně pod koleny, kdy může dojít k útlaku cév s nežádoucím snížením průtoku krve. Pro zvýšenou polohu dolních končetin podkládáme holeně po celé délce.
Cvičení vsedě
Cvičení vsedě předchází korekce a nácvik správného sedu. Chodidla jsou na šířku pánve vzdálené od sebe a jsou opřeny celou plochou na podložce, během cvičení je vyvíjen rovnoměrný tlak na podložku z oblasti paty, příčné klenby, nepřetěžujeme kotník přesouváním tlaku na vnitřní hranu chodidla. Kolena jsou optimálně vsedě těsně pod úrovní kyčlí a bérce a směřují kolmo k zemi nebo jen mírně šikmo s úhlem ohnutého kolena menším než 90 °. Pánev je ve středním postavení nebo nakloněná dopředu, nepřeklápí se dozadu, což vede k zakulacení páteře. Pánev se lehce naklopí dopředu – do anteverze, napomůže zdvižení a vypnutí hrudníku. Ramena lehce stáhneme dolů, čímž zlepšíme fixaci lopatek.
Vsedě provádíme:
výpony na špičky;
střídavé zvedání špiček s oporou o patu.
Každý cvik je vhodné provést tempem 40 opakování/min. v celkovém rozsahu 2/3 celkové doby od zahájení cvičení po vznik ischemické bolesti, při které bylo nutné cvičení přerušit. Následuje 2- až 3minutová relaxační pauza. Cvičení opakovat dvakrát až třikrát v jedné tréninkové sérii dvakrát až třikrát denně.
Cvičení vestoje
Cvičení vestoje začínáme nácvikem správného stoje, tedy postavení částí: hlava, hrudník, břicho, dolní končetiny. Chodidla jsou na šířku pánve rovnoběžně nebo jen v mírném úhlu vytočené od sebe ven. Kolena nepřetěžujeme do maximálního natažení, tedy „uzamčení“. Břicho zatáhneme, zakřivení páteře ve fyziologických rozmezích dosáhneme lehounkým povytažením trupu nahoru, přičemž ramena jemně stlačujeme dolů, lopatky neodstávají, jsou fixovány k hrudníku, hrudník je v takovém postavení lehce vypnutý dopředu. Hlava je vzpřímená, bez předsouvání brady, brada směřuje jen mírně šikmo dolů a je „zatažená“. Při pohledu z boku by ucho mělo být kolmo nad ramenem. Pro svaly lýtka je nejúčinnějším cvičením právě stoj pro největší zátěž svalů způsobenou působením hmotnosti těla a gravitace.
Cviky ve stoje začínáme:
výpony na špičky;
podřepy;
výstupy na schůdek (střídavě pravou a levou nohou).
Výška schůdku, resp. podložky je individuální, zejména pokud je přítomno artrotické postižení kloubů dolní končetiny. Cviky je třeba provádět rytmicky, při velké svalové slabosti zpočátku vlastním tempem. Každý cvik je vhodné provést postupně tempem 40 opakování/min. v celkovém rozsahu 2/3 celkové doby od zahájení cvičení po vznik ischemické bolesti, při které bylo nutné cvičení přerušit. Následuje 2–3minutová relaxační pauza. Cvičení opakovat dvakrát až třikrát v jedné tréninkové sérii dvakrát až třikrát denně.
Cvičení ve vodě, stejně jako cvičení proti zvýšenému odporu, zvyšuje náročnost cviků, ale i jejich účinnost. Efekt cvičení ve vodě představuje lepší tonizaci vaskulárního systému, snížení účinku gravitace, zvýšení práce svalů pohybem se zvýšeným odporem (rezistovaným), čímž také zlepšujeme návrat krve z periferních oblastí těla k srdci.
Velmi vhodná tréninková aktivita je přirozená chůze, která přináší efekt stimulace rozvoje kolaterálního oběhu dolních končetin účinkem pravidelné svalové práce. Rychlost kroků může být 120 kroků/min. jako intenzivní trénink nebo 60 kroků/min. jako pomalý trénink. Vždy je třeba respektovat nástup bolesti v dolních končetinách a až po relaxační pauze pokračovat v chůzi.
Doporučuje se obvykle začít s půlhodinovou procházkou a postupně prodlužovat náročnost chůze v pořadí: 1. doba chůze; 2. tempo chůze; 3. náročnější terén. Podle mnohých autorů je vhodné dobu chůze s dobrým tréninkovým efektem prodloužit od počátečních 20 minut do dvou hodin minimálně 5 dní v týdnu. Chůzi je třeba doplňovat cvičením oslabených (hypotrofických) svalových skupin.
Hluboká žilní trombóza znamená přítomnost trombu v hlubokých žilách nejčastěji dolních končetin či pánve. Může ale postihnout kteroukoliv žílu hlubokého žilního systému, a to i na horních končetinách, dále v hrudníku a břiše. Velmi často probíhá – zvláště na začátku – skrytě a ve skryté formě může dosáhnout rozsah trombózy velkých rozměrů. Souvisí to s tím, že hluboký žilní systém má souběžné řečiště, tedy probíhá v mnoha větvích, které mohou svoji funkci navzájem přebírat, a dále s tím, že trombus nemusí vždy cévu uzavírat, ale může v ní dokonce i vlát a dojde k zúžení cév. Příznaky jsou tak do jisté míry atypické, i když některé z nich se vyskytují zvláště u pokročilých forem běžně. Patří k nim zpočátku nebolestivé otoky dolních končetin, omezení rozsahu pohybů v hlezenním či kolenním kloubu pro bolest a citlivost při hlubším zmáčknutí v oblasti bérce. Někdy se vyskytují pocity „cizích či neklidných nohou“ (atypické vnímání dotyku, pocity brnění i v klidu a podobně), trvalé lehké zvýšení teploty. Trombózy hlavních žilních kmenů však už vypadají typicky, zvláště rozsáhlými otoky a barevnými změnami, tedy komplexní poruchou prokrvení. Představují ohrožení pacienta nejen z hlediska možné ztráty končetiny, ale i těžkého poškození zdraví či ztráty života.
Kromě těchto projevů je možná i laboratorní diagnostika, která stanovuje atypické projevy krevního srážení. Průkaz hluboké žilní trombózy je však možný i pomocí ultrazvuku – Dopplerovské ultrazvukové neinvazivní vyšetření může dobře stanovit průchodnost žil a objevit ucpání cévy krevní sraženinou.
Nejzávažnější komplikací hluboké žilní trombózy je embolie plicnice, která bezprostředně ohrožuje pacienta na životě. Řada plicních embolizací přesto probíhá rovněž skrytě, protože se uvolňují malé tromby, které vystřelují do plic a uzavírají jen malé okrsky. I v těchto případech je ohrožen život pacienta, protože se mohou opakovat a počet uzavřených okrsků se sčítá. Tyto okrsky plic jsou bez léčby ztraceny pro dechové funkce v dalším období, takže i tyto malé embolizace, často vůbec nerozpoznané, závažně poškozují pacienta do příštích let. Masivní plicní embolizace, kdy je uzavřen embolem rozsáhlý úsek plicního řečiště a krev se do plic nemůže dostat, se projevuje selháním srdečních, oběhových a dechových funkcí organismu a končí bez agresivních léčebných postupů smrtí pacienta.
Ateroskleróza patří mezi civilizační nemoci. Je chronickým progresivním onemocněním, při němž dochází k narušení cévních stěn, usazování tukových částic, tvorbě ateromů a trombů, které zužují průsvit cévy a zhoršují průtok krve postiženou cévou.
