CO JE MANIODEPRESE

Maniodepresivní psychóza video

Zde se můžete blíže seznámit s problematikou maniodepresivní psychózy.

Zdroj: Maniodeprese

Test na maniodepresivní psychózu

Na internetu si sami můžete vyzkoušet on-line test – DEPRETEST. Tento psychologický test vede ke zhodnocení závažnosti příznaků deprese. Pozorně si přečtěte každou položku a rozhodněte, do jaké míry pro vás platí. Odklikejte všechny položky testu. Za psychotest je nutno zaplatit a prozradit tak svou identitu, teprve po té vám budou sděleny výsledky.

Zde je odkaz na online test.

Zdroj: Maniodeprese

Maniodepresivní schizofrenie

Příčinu vzniku bipolární afektivní poruchy nelze, jako ostatně u řady dalších psychických poruch, jednoznačně určit. Vzniká pravděpodobně kombinací biologických a psychologických faktorů. Svou roli zde sehrávají jak dědičné dispozice, tak faktory vnější. Ačkoliv v poměrně nedávné době se pozornost některých vědců zaměřila na možnou souvislost rozvoje některých případů tohoto onemocnění a též schizofrenie.

Zdroj: Maniodeprese

Maniodepresivní psychóza a dědičnost

Maniodepresivní psychóza patří mezi psychické poruchy, u kterých je obecně známo, že jejich výskyt v rodině může být dědičný, to znamená, že je vázaný na geny. Avšak je nutné si uvědomit, že člověk dědí pouze vlohy k určitému onemocnění, nedědí onemocnění samotné. Riziko se zvyšuje s bližším příbuzenským vztahem. Riziko také roste s vyšším počtem příbuzných, kteří trpí maniodepresivní poruchou nebo depresemi.

Zdroj: Maniodeprese

Alternativní léčba maniodepresivní psychózy

Maniodepresivní pacient patří vždy do rukou lékaře specialisty – psychiatra. Alternativně a preventivně lze zmírnit projevy onemocnění, a to pomocí zdravého životního stylu, dostatkem fyzické aktivity, pravidelným a dostatečným spánkovým režimem, vyhýbáním se dlouhodobému stresu, stresovým a psychicky náročným situacím, vyhýbáním se konzumaci alkoholu, zamezením užívání psychoaktivních látek (marihuana, LSD, kokain, pervitin a tak dále).

Zdroj: Maniodeprese

Maniodepresivní psychóza kniha

Deset tváří úzkosti – Hans Morschitzky a Sigrid Sator

V současné době onemocní nějakou formou úzkostné poruchy v průběhu svého života každý čtvrtý člověk z populace. U žen je toto onemocnění nejčastějším psychickým problémem, u mužů druhým nejčastějším po problémech s alkoholem. Zkušení autoři řady úspěšných knih popisují ve své knize „deset tváří“ úzkosti, tedy forem úzkostných poruch. U jednotlivých poruch vysvětlují názorně jejich vznik, dynamiku, specifické projevy a nabízejí osvědčené přístupy k jejich překonání. Ty vycházejí jak z mnohaletých odborných zkušeností autorů, tak z nejnovějších poznatků kognitivně-behaviorální terapie a mentálního tréninku. Autoři nabízejí přístup zahrnující konfrontační terapii, mentální trénink, kognitivní terapii, tělesný trénink, trénink emocí, posilování sebevědomí a trénink zvládání stresu.

Zde naleznete bližší informace o knize Deset tváří úzkosti.

Zdroj: Maniodeprese

Jak se chovat při kontaktu s maniodepresivní psychózou

Lidé s maniodepresivní psychózou velmi často trpí pocity bezvýchodnosti a jsou přesvědčeni o tom, že nic v jejich životě nemá smysl. Únik z těchto trýznivých pocitů a psychické bolesti hledají pak, jak se dá. Právě tyto pocity jsou nejčastější motivací k sebevraždě a východiskem ze zdánlivě neřešitelné aktuální životní situace. Maniodepresivní psychóza s sebou nese různá rizika. Mezi ně patří rizika sociální a společenská. Nepříjemnosti si postižený maniodepresivní psychózou může způsobit nevhodným chováním na veřejnosti, arogantním a sebevědomým vystupováním, nevhodným vtipkováním, žoviálností. Obvykle veřejnost není o nemoci člověka informována, a tak toto chování připisuje jeho charakterovým vlastnostem, což silně stěžuje jeho další společenský i osobní život. Až v polovině případů dochází ke zvýšené konzumaci alkoholu nebo léků. Ty mohou vést ke zhoršení zdravotního stavu, a navíc k dalším zdravotním komplikacím. Lehkovážné chování, které je typické pro manickou fázi, často způsobuje následné potíže a konflikty v partnerství nebo manželském vztahu, vede k finančním ztrátám, neuváženým investicím. U tohoto onemocnění výrazně pomáhá sportovní aktivita jedince, který však o ni musí projevovat zájem.

Zdroj: Maniodeprese

Molekuly emocí

Hlavní složkou autoimunitních a chronických onemocnění jsou takzvané molekuly emocí. Jedná se o molekuly, které se nacházejí na povrchu buněk v těle a mozku a jsou hlavním spouštěčem mnoha nemocí.

Je známo, že imunitní systém je stejně jako centrální nervový systém opatřen pamětí a schopností se učit. Tudíž inteligence nesídlí pouze v mozku, ale v buňkách celého těla. Život buňky je tedy řízen receptory, které se nacházejí na jejím povrchu, a tím, jak moc je prostoupena ligandy. Na globální úrovni se tyto neskutečně malé fyziologické jevy, které se odehrávají na buněčné úrovni, viditelně odrážejí na chování, fyzické aktivitě, ale i na náladě. Obecně jsou ligandy mnohem menší molekuly než receptory a dělí se na tři chemické typy.

Typ zahrnuje klasické neurotransmitery (acetylcholin, norepinefrin, dopamin, histamin, glycin, serotonin a kyselina gama-aminomáselná). To jsou nejmenší a nejjednodušší molekuly produkované mozkem pro přenos informací přes synapse neuronu a další úkoly.

Kategorie je sestavená ze steroidů. Patří sem pohlavní hormony testosteron, progesteron a estrogen (všechny tyto hormony vycházejí z počátečního stadia cholesterolu a později jsou organismem upraveny).

Nejpočetnější skupina se skládá z peptidů. Patří sem 95 % ligandů a řídí prakticky všechny životní činnosti organismu. Bývají také nazývány jako „informační molekuly“.

První objevená molekula nesoucí informace o lidských emocích byla klasifikována jako hormon. Působila v tenkém střevě, přičemž podporovala sekreci slinivkové šťávy. Vědci ji tedy pojmenovali jako secretin. Jeho objevení bylo pro fyziology velkým překvapením, protože až do této chvíle byli přesvědčeni, že fyziologické funkce jsou ovládány elektrickými impulzy přenášenými nervy. O pár let později byl objeven další hormon působící ve střevech, pojmenovaný gastrin, který slouží k přenosu zpráv mezi slinivkou břišní a žlučníkem. Díky novým výzkumům již tedy nemůžeme dále tvrdit, že emoce se omezují jen na klasická centra mozku. Byla objevena další anatomická centra, v nichž se koncentruje velké množství téměř všech existujících receptorů molekul emocí. Jde například o páteř. Její zadní část je první bránou vnitřního nervového systému, kde se zpracovávají informace o pocitech těla. Například když jsme ve stresu, krk nebo bederní páteř se zablokují. Množství a kvalita těchto receptorů je dále ovlivněna mnoha faktory, mezi které patří prožitá zkušenost v minulosti a během dětství nebo i ta každodenní. Tyto nedávné objevy jsou velmi důležité pro určení, jak jsou vzpomínky uchovávány nejen v mozku, ale i v „psychosomatické síti“ po celém těle, hlavně ve všudypřítomných receptorech v nervech a svazcích buněk.

Emoce a tělesné počitky jsou tedy těsně spojeny obousměrnou sítí, ve které kterýkoli z těchto prvků může ovlivnit ty ostatní. Tyto procesy většinou probíhají nevědomě, ale za určitých podmínek mohou vstoupit i do našeho vědomí nebo tam být záměrně dopraveny. Mezi emocemi a pamětí existuje velmi úzký vztah. Pozitivní emocionální zkušenosti se pamatují mnohem lépe, pokud máme dobrou náladu, a naopak platí, že ty špatné emocionální zkušenosti se lépe pamatují, pokud máme špatnou náladu. Koncept sítí zdůrazňující vnitřní propojení všech systémů organismu má tak širokou škálu aspektů a důsledků, že prolamuje limity tradičního paradigmatu. Lidově je tento způsob spojení těla s mozkem už nějakou dobu pojmenováván jako „moc mysli nad tělem“, ale nejnovější zjištění v tomto oboru ukazují, že takováto definice nepopisuje přesně to, oč se jedná: mysl nedominuje nad tělem, ale stává se tělem, protože tělo a mysl jsou jedna jediná věc!

Tyto objevy vedou k formování teorie, že všechny emoce jsou zdraví prospěšné, protože jsou to právě emoce, které udržují spojení mezi myslí a tělem. Tím pádem je zdravý jak hněv, strach, smutek, tak veselost, radost a odvaha. Potlačovat tyto emoce a nedávat je volně najevo znamená způsobovat si „rozpad“ organismu. Stres způsobený touto situací se pak projevuje vznikáním bloků nebo špatným fungováním proudění signálů přenášených peptidy pro udržování funkčnosti na buněčné úrovni. Všechny upřímné a autentické emoce jsou emocemi pozitivními. Tajemství je ve vyjadřování emocí a pak v tom, že je necháme volně plynout tak, že nebudou moci pokračovat v „podebírání se“ a nabývání, dokud se nakonec nevymknou kontrole.

Z posledních výzkumů schválených Oxfordskou univerzitou a Národním ústavem zdraví v Marylandu (USA), za něž byla dr. Hughesovi a Kosterlitzovi udělena Nobelova cena za lékařské výzkumy, vyplývá, že mezi autoimunitní onemocnění patří i onemocnění kardiovaskulárního systému (infarkt myokardu, mozková mrtvice, různé druhy onemocnění srdce), neuropsychického systému (schizofrenie, maniodeprese, autismus, deprese, panický strach), zažívacího systému (diabetes, cirhóza jater různého původu, žaludeční vředy, chronický zánět tlustého střeva, nesnášenlivost lepku a další potravinové nesnášenlivosti). Mnoho ze starodávných a alternativních terapeutických metod obsahuje odkazy na jakousi záhadnou sílu, která oživuje organismus a je známa pod jménem „energia sottile“, „prana“ nebo čínsky „čchi“. Touto energií by ve skutečnosti mohl být proud informací přenášený biochemickými prvky emocí – neuropeptidy a jejich receptory. Když se uvolní utajené nebo zablokované emoce pomocí komplexu terapeutických metod, tak dojde i k uvolnění vnitřních cest, k osvobození vnitřní emoční energie, očistě a uzdravení!

Molekulární medicína se pohybuje na pomezí hmoty a ducha, přičemž zcela zásadní pro naši dobu je skutečnost, že mechanistická medicína, která zná pouze hmotu, došla na její konec a bojí se jít dál. Proto se jen velmi pracně a v opozici k hlavnímu proudu prosazuje poznání, že psychická složka hraje v medicíně svoji roli. My sice nemůžeme definovat ducha jako takového – jako nehmotnou působící entitu, jak si to představovalo 19. století – zato už dnes dokážeme definovat projevy lidské psýchy na hranici měřitelnosti, což reprezentují molekuly. Na základě těchto principů lze realizovat výzkum, který psychickou složku bere v potaz a pracuje s ní.

Všechny civilizační nemoci jsou spojeny se stresem. Na stres se dá nahlížet z více úhlů – bude-li jeden lékař vyrovnávat jím způsobenou dysbalanci po ose hypotalamus-hypofýza-nadledvinky, jiný přes T-lymfocyty, další přes makrofágy, půjde-li jeden na věc přes psychosomatiku a druhý přes molekulární medicínu nebo nějaké ezoterní přístupy, mají všichni pravdu. Ať se vezme kterýkoli ze zmíněných konceptů, vždy se jimi vrací k ájurvédě i čínské medicíně a léčí chronický zánět. Podstatné je, že nelze léčit jen tělo, protože to představuje pouze následek.

Lidé jsou uvězněni v systému. Pro zdraví je nejdůležitější být sám sebou a rozhodovat sám o sobě. Zdraví je o tom, že vím, co chci, a vím, co mám dělat. Nenechat se manipulovat systémem. Nezapomínejme také na to, že veselá mysl, půl zdraví. Víme to všichni, ale málokdo to praktikuje. Uzdravení je výsledek vašeho rozhodnutí!

Zdroj: MUDr. Jan Šula