Jedná se o poškození kůže specifickým cizopasníkem – strupovkou kočičí. Svrab je parazitární onemocnění, které způsobuje několik druhů roztočů, některé z nich napadají právě kočky. Lidový název je prašivina.
Zdroj: Prašivina u koček
Téma
PRAŠIVINA
Příběh
V příběhu LÉČENÍ PRAŠIVINY U KRÁLÍKŮ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Anežka.
Kokcidiosa je nakažlivé onemocnění, které působí králíkářům největší ztráty. Stejnou metlou, jako je pro lidstvo tuberkulosa, je pro králíky kokcidiosa. Nemoc je vyvolávána choroboplodnými zárodky tak zvanými kokcidiemi a sice druhem kokcidium oviforme, dnes zvaným Eimeria Stiedae. Zárodky tyto se nacházejí ve žlučovodech a ve sliznici střevní člověka a hlavně králíků. Nakažení děje se obyčejně potravou (zelenou pící, trávou atd.), v níž nalézají se tyto choroboplodné zárodky. Nemocní králíci jsou s počátku smutní, téměř ničeho nežerou, mají vysokou horečku, dech jejich stává se rychlým a krátkým, slábnou, hubnou, až konečně v poměrně krátké době hynou. Někdy se při tom nadýmají, silně slintají, aneb dostávají průjmy. Léčení bývá málokdy úspěšným, protože nemoc se úžasně rychle šíří a téměř celý chov vymírá. Zvláště zhoubně řádí choroba mezi králíky mladými; když některý z nich nemoc přečká, zdá se býti zdravým a bývá obyčejně v chovu používán dále. Uzdravení takového zvířete bývá však toliko zdánlivé, neboť stává se vlastně trvalým nositelem a rozšiřovatelem této nákazy. Při pitvě mrtvého králíka nalézáme dosti často na játrech bílé nebo nažloutlé uzlíky v různém množství a v různých velikostech. Jindy pouhým okem nenalezneme vůbec žádných změn a v těch případech doporučoval bych odbornou prohlídku zvěrolékařem, který mikroskopickým rozborem králičího trusu stanoví přesnou diagnosu. Nákaza šíří se velmi rychle po celém okolí, králíkárna bývá pak choroboplodnými zárodky tak zamořena, že v ní bez nebezpečí není možno dále králíky chovati. Jediným bezpečným prostředkem k zabránění nového vypuknutí nákazy je spálení mrtvých králíků, steliva a celé králíkárny. Pouze tam, kde choroba netrvala dlouho, kde králíkárna je kusem vyšší hodnoty, je možno ohroženou králíkárnu úzkostlivou desinfekcí zachrániti. Z léků, které jak jsem podotkl nemají valného úspěchu, užívá se nejčastěji slabého roztoku kreolinu (každý druhý den vnitřně podati jednu kávovou lžičku), glycerinu, chininu, směsi sirného květu a kalomelu (jednu lžičku denně).
Nadmutí vyskytuje se nejvíce u králíků mladých, ale i starších a bývá příčinou častého uhynutí. Onemocnění pozná se snadno dle toho, že břicho králíka je nápadně nafouklé a králík se sotva pohybuje. Tvrdívalo se, že příčinou nadmutí je krmení čerstvé zelené píce, hlavně jetele, dnes však víme, že není to pouze jetel, nebo zelená píce, ale že to bývá mnohem častěji zatuchlá nebo plesnivá sláma, namrzlé nebo nahnilé brambory, změněné obilniny, zvadlá a kvasící potrava atd. Následkem chybného kvašení vytváří se v žalludku a ve střevech veliké množství plynů, které silně stěny jejich napínají, takže může dojíti k prasknutí jich a náhlé smrti. Léčení: jakmile zpozorujeme nadmuté břicho u králíka, musíme ihned břicho králíka tříti, volně vypustiti na dvůr a přinutit k pohybu. Vnitřně podáváme mu vodu s několika kapkami čpavkového lihu, heřmánkový odvar, vápennou vodu (jednu lžičku), aloe na slabou špičku nože.
Slintavka objevuje se u králíků tehdy, je-li na ně přenesena od nemocných krav nebo vepřů a projevuje se nakažlivým zánětem sliznice ústní neobyčejně rychle se rozšiřujícím. Nemocnému zvířeti neustále vytéká z tlamy lepkavá tekutina, která slepuje srst na krku, prsou a na předních nohách. Králík je při tom smutný, nežere, posedává v tmavých místech a nezakročí-li se včas, pak rychle hyne. Nemoc je celkem zdlouhavá, nepříjemná, léčení samo je dosti namáhavé a spočívá v desinfekci tlamy a srsti. Nejjednodušším prostředkem je narůžovělý roztok hypermanganový, chlorová voda, kterou si připravíme tím způsobem, že jednu lžíci chlorového vápna rozpustíme ve třičtvrtě litru vody. Roztokem tímto nasákneme malou hubku a tou vytíráme 5-6kráte denně až do vyléčení tlamu a slepená místa srsti.
Ušní svrab vyvolávají rychle se rozmnožující drobní roztoči, kteří napadají ušní boltce králíků. Nemocní králíci potřásají neustále hlavou a škrábou se v uších. Bližší prohlídkou boltců zjistíme, že nalézají se v nich četné strupy a sedliny krve, v nichž nachází se tisíce roztočů, jimiž se nemoc roznáší. Zastaralé a dlouho trvající onemocnění může přivoditi smrt králíka, naproti tomu choroba včas zjištěná může se během několika dnů vyléčiti. Vnitřek uší natírá se papírkem nebo štětcem namočeným v 10proc. kreolínové masti anebo v tabulovém oleji a to tak často a tak dlouho, až jsou boltce zdravé. Výborně působí též směs glycerinu a kyseliny karbolové. Strupy je nutno vždy spalovati, neboť jimi se nákaza šíří.
Sněť slezinná je nejnebezpečnější a nejprudší nakažlivou chorbou králičí, která se však na štěstí poměrně zřídka vyskytuje. Nemocní králíci nežerou, dostávají třesavku, vysokou horečku, zrychlený a krátký dech, křeče, po nichž následuje ochrnutí celého těla a smrt. Upozorňuji, že nemoc tato je přenosná také na člověka a proto doporučuji co největší opatrnost, aby se králíkář nenakazil. Nemocní králíci se vůbec neléčí, naopak všichni churaví králíci musí býti utraceni a spálení. Králíkárna má býti vždy spálena a nikdy nemá býti použita pro další chov.
Mimo nakažlivé nemoce, které jsem zhruba dosud popsal, je ještě dlouhá řada chorob více nebo méně nebezpečných, z nichž mnohé mohou způsobiti hojně škod chovatelům. K nejběžnějším nemocem patří zácpa, průjmy, křeče, ochrnutí, tubrkulosa, chřipková rýma, nemoc pohlavní, prašivina a favus.
Zácpa je nejběžnější chorobou či příznakem choroby, která se vyskytuje hlavně u králíků krmených převážně krmivem suchým a u králíků málo se pohybujících. Mívají velká břicha, nepokojně pobíhají a špatně žerou. Proti zácpě králíků se nejlépe osvědčuje krmení zelené a šťavnaté píce v létě, v zimě nevařené mrkve a řípy, kalomel, teplé mléko s přimíšeným sirným květem.
Průjmy vznikají nesprávným krmením a nevhodnou vadnou potravou. Výkaly mohou se státi až vodnatými, často k nim bývá přimíšena také krev, králící rychle vysilují a hynou. Průjem nemusí přirozeně pocházeti z chyb dietetických, nýbrž může býti toliko příznakem řady jiných chorob: jako tuberkulosy, kokcidiosy atd. Léčení spočívá předně na změně potravy, krmí se píce výhradně suchá, dobré seno, chléb, zrní, vařená rýže nebo oves. Výborným prostředkem je svatojánský chléb, černý žitný chleb, sušený celer a vrbová kůra, která se podává buď jako čerstvé vrbové větvičky, anebo jako vařená kůra ve vodě. Stejně dobře působí také tinktura opiová, nebo živočišné uhlí.
Křeče vyskytují se dosti často u králíků jako poruchy nervové, rheumatické, anebo jako příznaky jiných chorob. Králíci nemohou se pohybovati a válí se doslova z místa na místo. Doporučoval bych vtírati do těla nemocného zvířete nějaké lihové mazání a dáti jej bezpodmínečně do tepla. Stává se někdy, že králík za křečovitého svíjení se rychle nám před zraky hyne, třebaže ještě před půl hodinou byl vesel a zdráv. Při takovém křečovitém záchvatu končícím okamžitou smrtí jedná se buď o mrtvici, o otravu jedovatými rostlinami v potravě, aneb o otravu uměl. hnojivy.
Ochrnutí napadá nejčastěji velké odrůdy, na příklad: belgické obry, strakáče, ale i menší stříbřité králíky, kteří jsou chováni v tmavých a dusných kotcích. Příčinou ochrnutí je téměř vždycky choroba ledvin. Nemocný králík nejistě se pohybuje, potácí se a nakonec se po zemi pouze plazí. Doporučuji masírovati měkčím kartáčem vícekráte denně nemocného králíka kafrovým lihem a umístění jeho ve vzdušné a teplé králíkárně.
Chřipková rýma je běžným nakažlivým onemocněním podporovaným nachlazením. Nemocný králík frká, kýchá a při tom vytéká mu hojně hlenu z nosu. Hlen tento je nakažlivý a jím přenáší se choroba na zdravá zvířata. Churavý králík má se ihned odděliti, do teplé místnosti přenésti, vlažnou vodou má se nos vícekráte za den očistiti a zaprašovati balonkem práškovou kyselinou borovou.
Tuberkulosa začíná většinou katarem horních cest dýchacích a projevuje se kašlem suchým a krátkým, který bývá provázen výtokem z nozder a z tlamy králíka; králík ztrácí chuť k žrádlu, dýchá namáhavě a často dostává průjem, což svědčí o zachvácení. Onemocnění toto je absolutně nezhojitelné a králíky je nutno pozabíjeti, při čemž nesmí se zapomenouti na příslušnou desinfekci.
Nemoce pohlavních ústrojů vyskytují se nyní poměrně velice často, ačkoliv před pěti až šesti léty nebylo o nich téměř ničeho slyšeti. Onemocnění projevuje se zánětem, zvředovatěním pohlavního ústrojí a hisavým výtokem a je způsobováno choroboplodným zárodkem t. zv. Spirochaetou cuniculi, který je velmi blízkým pžíbuzným spirochaet, jež vyvolávají syfilis nebo-li příjici lidí. Nemoc napadá jak samce, tak samice, chorá zvířata špatně žerou, zvolna hubnou a slábnou, až konečně za jeden až dva roky hynou. Stává se často, že při této chorobě nelze prostým okem zjistiti žádných změn a nemoc lze prokázati teprve krevní zkouškou, jako u člověka. Doba, která uplyne mezi vniknutím zárodku do zdravého těla a mezi objevením se prvních příznaků choroby obnáší dva až čtyři měsíce. Léčení: v prvním stupni nemoce omezujeme se na desinfekci, která se provádí tím způsobem, že se pohlavní ústrojí důkladně vymyje 3% roztokem kyseliny borové a zvředovatělá místa se potřou jodovou tinkturou; pokročilejší choroba se léčí roztokem resorcínu a dávkami benzolu ostrušíkového dle živé váhy králíka vypočtenými. U velmi cenných kusů s úspěchem se v poslední době používá injekcí neosalvarsanových.
Prašivina počíná obyčejně na hlavě, rozšiřuje se na krk, hruď, přední nohy a může postihnouti celý povrch zvířete. Srst na místech postižených vypadává, tvoří se malé puchýřky hnisem vyplněné, které praskají a zasychají ve strupy anebo mokvají. Nemocné zvíře je vždy nutno odděliti, isolovati, králíkárnu je nutno vřelým louhem sodným vymýti a po uschnutí vybíliti hašeným vápnem. Při počátcích choroby potírají se strupy vaselinou, glycerinem, aby změkly a pak je pomocí mazlavého mýdla a teplé vody opatrně odstraňujeme. Poté potíráme zachvácená místa kartáčkem neb pírkem po 3 dny 2krát denně směsí stejných dílů petroleje a lněného oleje, za týden se králík vykoupe, v teple osuší a v případě potřeby se totéž léčení opakuje. Dobře se také osvědčilo seslabené vídeňské dehtové mazání, jehož hlavní součástí je dehet, líh a sirný květ.
Favus, čili moučnivka je rovněž kožní chorobou králíků, vyvolávanou plísní, zvanou Achorion Schoenleini. Na postiženém místě tvoří se v srsti zaokrouhlené, přesně omezené větší neb menší skvrny, v jejichž středu srst vypadává a později pokrývá se bělavým práškem (jako moukou), který pochází z výtrusů plísně. Nemoc zůstává obyčejně omezena na hlavy, na nohy, někdy ovšem zachvacuje celé tělo. Nákaza tato vyskytuje se nejčastěji u králíků ve stáří do 3 měsíců, jakmile dosáhnou stáří 5 měsíců, pak náhle sama zmizí. Někdy dosahuje však takového stupně, že zvířata hynou seslábnutím. Léčení spočívá v potírání chorých míst vatou, namočenou ve slabém roztoku sublimátu, kyseliny karbolové, kreolinu. Králíci obyčejně uzdraví se do týdne. Upozorňuji zase, že choroba tato je přenosná na člověka a proto je třeba velké opatrnosti. Nakažlivé nemoce králíků jsou velmi nebezpečné už proto, že nákaza se rychle přenáší na všechny kusy v králíkárně. Abychom tomu zabránili, musíme králíky občas prohlížeti a zpozorujeme-li u některého známku nemoci, pak musíme jej ihned bez odkladu léčiti. Správná diagnosa a vhodný způsob léčení je ovšem důležitý. Když zjistíme, že některý králík málo žere a sedí skrčený, máme jej hned z králíkárny odebrati, dáti do nějaké prázdné a od králíkárny více vzdálené bedny. Tam jej máme delší dobu pozorovati a léčiti, jakmile poznáme, jakou nemocí je postižen. Včasným odstraněním churavého králíka zabrání se často nakažení a vyhynutí celého chovu.
Všeobecně o léčení možno říci, že nejlépe je králíky těžce nemocné nebo nápadně již vyhublé neléčiti vůbec, lépe je takové kusy z chovu odstraniti, aby se předešlo ještě větší škodě. Pro králíkáře platí, že lépe je nemocem předejíti, nežli je namáhavě léčiti. Když jsou králíci pak krmeni vydatnou a zdravou potravou, zamezí se mnohým chorobám. Nutno dbáti, aby chovní králíci nepocházeli z chovů zamořených nějakou nemocí, nebo zdegenerovaných pokrevní plemenitbou. Koupení králíci buďtéž vždy dobře prohlédnuti a delší dobu pozorováni, jestli snad nejsou nemocní. Pouze úzkostlivou čistotou a opatrností podaří se nám králíky udržeti zdravé.
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Zdroj: Příběh Léčení prašiviny u králíků
Příznaky
Některé formy svrabu způsobují svědění, takže se jedinci urputně škrábou a třepají hlavou. Přítomnost parazitů stimuluje tvorbu ušního mazu, který může být tmavý (připomíná kávovou sedlinu), a na povrchu kůže v uchu se tvoří strupy. Strupy a maz obsahují živé roztoče a jsou infekční pro další vnímavá zvířata (ne pro člověka).
Rozeznává se prašivina celotělová, prašivina hlavy a uší.
Zdroj: Králičí svrab
Inkubační doba svrabu
Inkubační doba svrabu je měsíc až měsíc a půl. Období nakažlivosti končí po řádně ukončené léčebné (antiskabiesní) kúře, kterou řídí dermatolog, a po provedení všech příslušných hygienických opatření.
Zdroj: Prašivina u lidí
Je svrab u psa nakažlivý pro lidi
Svrab se výjimečně může vyskytnout i u člověka při blízkém kontaktu s postiženým zvířetem. Může způsobit lokální kožní reakci, která však vymizí po přerušení kontaktu s nemocným zvířetem.
Zdroj: Prašivina u lidí
Zajímavosti o lišce obecné
- Značení teritoria probíhá v nočních hodinách.
- Značí močí a trusem.
- Nástrojem komunikace jsou pachové žlázy při kořeni ocasu.
- Nemoci lišky jsou hlavně prašivina, vzteklina a tasemnice liščí. Vzteklina se v civilizovaných zemích očkuje. Prašivinu a vzteklinu mohou chytit i domácí mazlíčci nebo hospodářská zvířata.
- V mnoha literárních dílech vystupuje jako vychytralé zvíře.
- Pokud se vám zdá o lišce, v mnoha snářích to souvisí s úspěchem nebo sexualitou.
- Pro myslivce je liška obecná přemnoženou zvěří.
Zdroj: Šelma liška obecná
Je svrab u psa (zvířat) přenosný na lidi
Svrab u zvířat se častěji nazývá prašivinou. Prašivina mnohem častěji než psy postihuje kočky, Svrab u nich způsobuje svrabovka kočičí. Svrabovka u kočky postihuje nejprve ušní boltce, pak hlavu a krk. Stejně jako svrab u člověka provází prašivinu silný pocit svědění. Škrábáním postižených míst si kočka přenáší parazity i na zbytek těla. Postižené místo se u kočky pozná tím, že se tam vytvářejí šupiny a strupy, zároveň zde také vypadává srst. K léčbě tohoto onemocnění se u zvířat rozhodně neužívají prostředky určené pro lidi, řada z nich je pro kočky toxická. K přenosu svrabovky dochází přímým stykem koček a jednak sdílením stejných textilií (gauče, pelechy). Kočičí svrabovkou se mohou nakazit i králicí a v některých případech i psi. Stejně tak se od kočky může nakazit svrabovkou i člověk, dochází k tomu nejčastěji velmi těsným kontaktem nemocné kočky s člověkem, obvykle v teple postele. Onemocnění člověka svrabem chyceným od koček má stejné kožní projevy jako lidskou zákožkou. Na těle se objeví červené svědivé pupínky. Onemocnění tímto typem kočičího parazitu je ale přechodné, člověk se obvykle vyléčí samovolně po vyléčení kočky nebo po zabránění těsného kontaktu s ní (člověk si nemocnou kočku prostě nesmí pouštět lehnout k němu do postele). Toto onemocnění se na člověka rozhodně nerozšíří běžným kontaktem s kočkou, například pohlazením, nebo manipulací s jejím pelechem.
U psů svrab způsobuje zákožka svrabová. Projevuje se stejně jako u koček vytvářením šupinek a strupů na kůži a vypadáváním srsti. Nejčastěji se u psů vyskytuje na břiše a ušních boltcích, nejlépe poznatelná je ale u psa v místech, kde má pes nejméně srsti (břicho, vnitřní plocha stehen). I u psa provází prašivinu nepříjemný pocit silného svědění. Psí prašivina šíří se nejčastěji mezi psy přímým stykem, ale i prostřednictvím sdílených textilií či hřebenů k vyčesání jejich srsti. Psí zákožka je přenosná i na člověka. Přenáší se stejně jako u koček těsným kontaktem obvykle v posteli. A stejně jako u koček i psí prašivina nakonec vymizí poté, co se pes uzdraví, anebo se zruší jeho těsný kontakt s člověkem.
Zdroj: Svrab u lidí
Svrab v uších králíků
Ušní svrab (lidově prašivina) je parazitární onemocnění, které postihuje králíky poměrně často. K úmrtí postiženého zvířete dochází vzácně, ale průběh je často dlouhodobý, dochází ke snížení chovatelské hodnoty, zvíře je neklidné. Roztoči žijí na povrchu kůže a jejich projevy jsou viditelné pouhým okem. U králíků se nejčastěji setkáváme právě se svrabem ušním, ale může se objevit na hlavě i jinde na těle. Zdrojem šíření jsou již napadení králíci. Vnímaví jsou všichni králíci, častěji se s prašivinou setkáme u starších zvířat.
Zdroj: Králičí svrab
Jak se přenáší
Parazit útočí tam, kde se pohybuje více lidí a kde jsou horší hygienické podmínky. Odborníci vidí problém zejména v častějším cestování a v horšících se sociálních podmínkách pro některé skupiny obyvatel. Inkubační doba je 4–6 týdnů, nemoc se přenáší kožním kontaktem i pohlavním stykem s nakaženým. Svrab je pohlavně přenosné onemocnění, doporučuje se proto nebýt v bezprostředním styku s nakaženou osobou. Nejlepší prevencí je pak dbát o správnou hygienu, čistotu domova a hlavně nezapomínat pravidelně vyměňovat ložní prádlo. Povinnost hlásit toto onemocnění hygienické stanici má každý lékař, který nemoc diagnostikoval.
Zdroj: Prašivina u lidí
Přenos svrabu na člověka
K přenosu parazita dochází v teple a při velmi blízkém kontaktu nemocné kočky s člověkem. U člověka se svrab projevuje jako drobné pupínky červené barvy, které jsou lokalizovány kolem pupku, na hýždích a v jiných místech s jemnou kůží. Onemocnění člověka kočičí strupovkou má pouze přechodný charakter a po vyléčení kočky nebo zabránění těsnému kontaktu s nemocnými jedinci dochází k samouzdravení. V žádném případě se člověk nenakazí při dodržování obecných hygienických zásad ani pohlazením nemocné kočky, ani při aplikaci léků kočce nebo běžné manipulaci s pelechy nemocných koček.
Zdroj: Prašivina u koček
Historie svrabu
První zmínky o svrabu pocházejí již z Egypta a Blízkého východu 494 let před naším letopočtem. Odkazy na něj najdeme i v bibli a dost zmatený popis vyslovil i řecký filozof Aristoteles, který s odkazem na veš utíkající z malého pupínku nevědomky určil příčinu onemocnění. Přesnou charakteristiku a pojmenování Scabies, tedy svrab či prašivina, vyřkl římský lékař Celsus. S hypotézou, že je příčinou parazit, přišel sice již italský lékař Giovanni Cosimo Bonomo v roce 1687, avšak popis roztoče pojmenovaného Sarcoptes scabiei (zákožka svrabová) přinesl o několik let později italský biolog Diacinto Cestoni.
Ušní svrab u koček
Ušní svrab, lidově také prašivina, je onemocnění zevního zvukovodu zvířat, které způsobují parazitičtí roztoči z čeledi Prosoptidae. Původcem ušního svrabu psů a koček je strupovka ušní (Otodectes cynotis), která napadá i fretky, lišky a ostatní šelmy. U králíků může v uších parazitovat jiný roztoč – Prosoptes cuniculi. Nemoc se projevuje intenzivním svěděním a v pokročilých stadiích se může objevit i páchnoucí výtok z uší a hnisavý zánět zvukovodu, který může vést až k proděravění bubínku a rozšíření infekce do středního i vnitřního ucha. U mnoha zvířat, zvláště u koček a lišek, se vyskytuje mírnější forma nemoci, případně onemocnění probíhá bez příznaků.
Problematika této nemoci je popsána níže.
Zdroj: Kočka se škrábe v uších
Jak se přenáší
Svrab se šíří hlavně v kolektivech, v nichž lidé žijí v těsném kontaktu. Nejčastější cesta přenosu je mezi sexuálními partnery. Imunitně oslabení jedinci mohou být k onemocnění náchylnější. Často postiženými místy jsou prsty, prsní bradavky, oblast genitálií a podpaží. Diagnóza se stanovuje po zjištění přítomnosti roztoče na těle mikroskopickým důkazem, který je však obvykle obtížné získat.
Přenos je rovněž možný od psího miláčka. Stačí, aby pes při venčení ucítil lišku a otřel se stejně jako nakažená liška před ním o stejný kmen stromu. Nákaza se tím rozšíří i do domácnosti. Je nutné hlídat, zda psovi nevypadává srst – zvířata si od svědění ulevují tím, že si ji sama vykousávají. Od toho se také nemoci u zvířat říká prašivina. Snaží se také drbat o všechno, co vidí. Nejčastěji pelichají na ocase nebo na břiše. Při sebemenším podezření, že něco není v pořádku, vezměte zvíře k veterináři. Existují masti a léky, které jej svrabu zbaví. V každém případě musí majitel psa se svrabem dezinfikovat celou domácnost a zvýšeně pak dodržovat hygienu. Roztoč může být kontaktem psa nebo kočky přenesen na člověka, ale není schopen se na lidském těle množit. Začátek symptomů bývá obvykle náhlý a objevuje se asi 10 dní po přenosu roztoče. Vyrážky jsou obvykle mírnější a ztrácejí se za 4–6 týdnů.
Další cestou přenosu je kontaminované ložní prádlo, ručníky, šatstvo. Šíření onemocnění napomáhá nízká úroveň hygieny (například v ubytovnách, hotelech, ústavech sociální péče) a promiskuita. Onemocnění svrabem bývá často nemocnými pociťováno jako ostuda vzhledem k předsudku, že jde o nemoc špinavých a zanedbaných lidí. Svrab však postihuje všechny vrstvy populace.
Onemocnění se nepřenáší běžným denním stykem, tedy například podáním ruky, náhodným dotykem.
Zdroj: Prašivina u lidí
Prašivina alias svrab
Prašivina je hovorový název pro svrab. Dle Státního zdravotního ústavu je svrab nejrozšířenější chorobou mezi zdravotníky, nejde přitom o nedostatečnou hygienu, naopak. Být dnes napaden tímto parazitem tak není vůbec nic těžkého.
Zákožku svrabovou poznáte celkem snadno. Je to malý roztoč, který žije v povrchové vrstvě kůže. Zákožka vyvrtává kanálky ve zrohovatělé vrstvě pokožky. Samice klade denně jedno až tři 0,3–0,4 mm dlouhá vajíčka ve slepých koncích chodbiček. Z vajíček se líhnou larvy, které žijí na povrchu těla hostitele. Z larev se během 18 až 23 dnů vyvinou nové samičky, které se opět zavrtávají nebo se mohou přenést na dalšího hostitele. Za tepla, obvykle v noci na lůžku, oživují paraziti svoji činnost, což nemocný pociťuje záchvatovitým svěděním. Onemocnění se přenáší nákazou, nejčastěji přímo od nemocného těsnějším nebo delší dobu trvajícím kontaktem, především společným užíváním textilií, nebo při dlouhodobém kontaktu (například v noclehárnách, táborech, avšak rozhodně ne podáním ruky). Častý je přenos na další členy rodiny. Po zjištění infekce je důležité veškeré matrace, gauče, křesla, polstrované židle, polštáře, peřiny, deky a podobně vyčistit od infekce například vynesením ven, vyžehlením napařovací žehličkou nebo vysátím vysavačem, který je schopen zlikvidovat roztoče. Ke zmírnění příznaků se doporučují pobyty na čerstvém vzduchu, zvláště pak ve večerních hodinách.
Příznaky se objevují tři až osm týdnů po infekci, zprvu nejsou příliš výrazné ani charakteristické. Často si i odborníci myslí, že jde o záchvat kopřivky. Zákožka napadá nejdříve tenčí kůži na břiše, v podpaží, na vnitřní straně stehen, prsní dvorce, kotníky, u menších dětí i dlaně a plosky chodidel. Základním projevem jsou drobné červené pupínky velikosti špendlíkové hlavičky, často uspořádané ve dvojicích a kryté stroupkem. Jsou silně svědivé, takže se mezi pupínky objevují škrábance. I po přeléčení přetrvává u některých lidí svědění až dva měsíce, hůře se hojí „atopici“ a lidé se světlým typem pleti, všeobecně pak ženy a děti. Onemocnění se projevuje vyrážkou tam, kde je kůže tenká. Bývá to v oblasti pasu, kde máte gumu. U žen to bývá v oblasti prsou. U dětí to může být i v oblasti hlavy nebo na rukou. Onemocnění navíc provází nepříjemné svědění, které je výsledkem imunitní reakce organismu na antigeny zákožky a které se objevuje nejčastěji v noci, když je člověk zachumlaný pod peřinou (teplo totiž zákožce vyhovuje).
Zdroj: Prašivina u lidí
Jak vypadá svrab u člověka
Jak poznat svrab? Onemocnění kůže zvané svrab způsobuje roztoč. Velikost zákožky svrabové se pohybuje od 0,1 do 0,4 mm. Samičky se zavrtávají do pokožky člověka, kde kladou vajíčka. Z vajíček se potom cca během 4 dnů líhnou šestinohé larvy, které se v průběhu dalších 4 dnů přemění v osminohé nymfy. Nymfy žijí na pokožce člověka a po přeměně v dospělce a po oplodnění samičky se zavrtávají zase do kůže, kde se opakuje celý proces. Samička je oplodněna pouze jednou a za svůj život (přibližně 5 týdnů) naklade až 50 vajec. Žije v jedné chodbě, kterou neustále prohlubuje. Zákožka svrabová způsobuje svojí činností různé svědivé vředy a vyrážku. Je poměrně infekční, šíří se z člověka na člověka, ale i přenosem přes oblečení, prádlo a podobně. Abyste lépe poznali svrab, můžete se podívat na tyto fotografie.
Zdroj: Prašivina u lidí
Jak ho poznám
Ušní svrab, lidově také prašivina, je onemocnění zevního zvukovodu zvířat způsobené parazitickými roztoči z čeledi Prosoptidae. Původcem ušního svrabu psů a koček je strupovka ušní (Otodectes cynotis), která napadá i fretky, lišky a ostatní šelmy. U králíků může v uších parazitovat jiný roztoč – Prosoptes cuniculi. Nemoc se projevuje intenzivním svěděním a v pokročilých stadiích se může objevit i páchnoucí výtok z uší a hnisavý zánět zvukovodu, který může vést až k proděravění bubínku a rozšíření infekce do středního i vnitřního ucha. U mnoha zvířat, zvláště u koček a lišek, se vyskytuje mírnější forma nemoci, případně onemocnění probíhá bez příznaků.
Strupovka ušní dosahuje velikosti asi 0,5 mm a je možné ji spatřit i pouhým okem. Samička klade vajíčka na kůži hostitele a vývojový cyklus (doba, za kterou samička z nakladeného vajíčka začne klást vlastní) trvá asi tři týdny. Paraziti se živí odloupanými buňkami pokožky, nesají krev. Dospělí roztoči jsou pohybliví a mohou krátkou dobu přežít i bez hostitele.
Zdroj: Ušní svrab u psa