ŽENSKÁ ROZMNOŽOVACÍ SOUSTAVA je jedno z témat, které se týká tohoto článku. Pohlavní ústrojí (organa genitalia) je soubor orgánů rozmnožovací soustavy. Lze je rozdělit na vnější a vnitřní. Rozdíly mezi pohlavími vytvářejí primární a sekundární pohlavní znaky. Pohlavní znaky jsou atributy, které určují pohlaví. Rozdělují se na primární pohlavní znaky a sekundární pohlavní znaky. Primární pohlavní znaky se vytvářejí před narozením (před porodem) a patří k nim vnější a vnitřní pohlavní ústrojí. Sekundární pohlavní znaky jsou takové znaky, které se vyvíjejí před pubertou (u člověka), ale které nejsou součástí rozmnožovací soustavy.
Reprodukční systém ženy
Reprodukční systém ženy patří do rozmnožovací soustavy, což je soustava orgánů, která slouží k rozmnožování. Jejím úkolem je zajištění vzniku pohlavních buněk (gamet) a přenosu jejich dědičné informace na potomky. Zpravidla rozlišujeme samičí rozmnožovací soustavu a samčí rozmnožovací soustavu, což je anatomie ženského těla v podobě ženských pohlavních orgánů.
Ženskou pohlavní soustavou se zabývá medicínský obor zvaný gynekologie. Ženské pohlavní orgány se dle místa uložení dělí na zevní a vnitřní.
Anatomie ženských orgánů:
vnitřní ženské pohlavní ústrojí (organa genitalia feminina interna): vaječník (ovarium) – párová pohlavní žláza, Skeneho žlázy, Bartholiniho žláza
Autonomní nervová soustava (ANS) nebo také vegetativní soustava je součástí periferního nervového systému, jehož úlohou je udržovat optimální vnitřní podmínky organismu (homeostázu). Tato činnost je vykonávána bez vědomé činnosti jedince. Autonomní nervová soustava udržuje srdeční a dýchací frekvenci, vykonává proces trávení, pocení, močení, tvoří sliny, ovládá průměr zornice, má důležitou úlohu v pohlavním vzrušení. Ačkoliv je nejvíce činností nevědomých, některé, jako proces dýchání, pracují v součinnosti s vědomými procesy. Hlavními součástmi autonomní nervové soustavy jsou senzorický systém, motorický systém (sestávající z parasympatického a sympatického systému) a enterický nervový systém. Pojem autonomní nervový systém by se dal jednoduše definovat jako „organizované skupiny senzorických a motorických neuronů, které inervují útroby“. Tyto neurony tvoří reflexní oblouky, z nichž část zasahuje do mozkového kmene, konkrétně do jeho části zvané prodloužená mícha. Pokud je poškozen pouze centrální nervový systém (CNS), život je stále možný, neboť nejsou zasaženy jeho hierarchicky podřízené části řídící činnosti kardiovaskulární, trávicí a dýchací soustavy.
Sympatikus a parasympatikus obvykle pracují protichůdně. Jejich vztah však není absolutně antagonistický, neboť se často navzájem doplňují. Ne zcela platí představa, že sympatikus funguje jako „akcelerátor“ a parasympatikus jako „brzda“. Sympatikus se především účastní dějů vyžadujících okamžité reakce, zatímco parasympatikus dějů probíhajících v celkovém tělesném klidu. Z toho důvodu se k sympatiku pojí heslo: bojuj, nebo uteč; a k parasympatiku: odpočívej a zažívej. Celkově jsou tedy sympatikus a parasympatikus systémy, které (obvykle v protichůdném vztahu) regulují životní funkce jednotlivých orgánů za účelem dosažení homeostázy.
Sympatikus je zodpovědný za okamžité reakce organismu na hrozící nebezpečí:
mobilizuje zásoby energie a inhibuje proces trávení;
odvádí krev z trávicí soustavy a z kůže (mechanismem je vazokonstrikce);
zvyšuje perfuzi (průtok krve) kosterní a srdeční svalovinou a plícemi (perfuze kosterní svaloviny může být zvýšena až o 1 200 %);
dilatuje (rozšiřuje) bronchioly (průdušinky), což zvyšuje alveolární výměnu plynů;
zvyšuje srdeční frekvenci a kontraktilitu kardiomyocytů (srdečních svalových buněk), čímž zvyšuje celkový výkon srdce – především do kosterních svalů může proudit zvýšené množství krve;
dilatuje zornice, čímž zvyšuje množství světla vstupujícího do oka na sítnici;
mění akomodací dioptrickou mohutnost čočky tak, aby světelné paprsky dopadaly na sítnici, zaostřuje tak obraz při pohledu na objekty v různé vzdálenosti;
Éterické oleje se ve vodě nerozpouští, ale potřebují tuk. Výborně se proto bude hodit například parafín (z lékárny) a z domácích surovin například mléko, med nebo krém.
Příprava koupele: Do mléka nebo medu nakapeme cca 5-8 kapek Oleje 31 bylin, směs pak vylijeme do vody. U malých dětí stačí 1-2 kapky.
Výplachy dutiny ústní a kloktání: Do 2 dcl vody dáme 2-4 kapky, případně nejdříve rozředit s trochou mléka.
Masáže a mazání: Olej 31 bylin nakapejte (3 – 5 kapek) do masážního oleje nebo krému (čistý bez dalších bylinných přísad). Chcete-li použít Olej 31 bylin přímo na kůži neředěný, vyzkoušejte pouze 1 kapku na menší plochu kůže.
Aromalampa: Do vody nakapat 3-5 kapek. V případě inhalace použít do vody 1-3 kapky.
Použití éterických olejů vnitřně:
Olej rozpustíte v medu nebo nakapejte na kostku cukru. Aplikované množství je 1-2 kapky. Je však nutné připomenout, že aplikace éterických olejů vnitřně se obvykle nedoporučuje.
Aplikace oleje podle potíží:
Pohybová soustava, svaly, klouby:
Záněty a bolesti kloubů, páteře, šíje, šlach (ve formě masáží a potírání)
Imunitní a lymfatický systém jsou dva úzce související orgánové systémy, které sdílejí řadu orgánů a fyziologických funkcí. Imunitní systém je obranný systém našeho těla působící proti infekčním patogenním virům, bakteriím, houbám a parazitům. To znamená, že zabraňuje, aby tyto škodlivé látky vstoupily do organismu, a pokud se již tak stalo, tak proti nim útočí. Lymfatický systém je systém kapilár, cév, uzlin a dalších orgánů, které dopravují lymfu z tkání. Lymfatický systém slouží jako filtr, který zbavuje organismus od zbytků buněk nebo patogenů, přenáší také mastné kyseliny ze střeva do krevního oběhu. Lymfatická soustava (mízní soustava) je jednosměrná soustava lidského těla, vedoucí z mezibuněčných prostor do krve mízními cévami. Větší mízní cévy se označují jako mízovody (například hrudní mízovod, kde ústí míza do žil).
Funkcí lymfatického systému je odvod tkáňového moku z tkání ve formě lymfy, odvod tuků ve formě kapének do horní duté žíly, obranný mechanismus (mízní uzliny), rovněž odvádí z těla produkty metabolismu (škodlivé, nepotřebné látky), vede do krve živiny, lymfa se podílí i na stálosti vnitřního prostředí (takzvaná homeostáze).
Trávicí soustava zahrnuje celé spektrum orgánů v našem těle, od dutiny ústní, přes žaludek, slinivku, jícen až po konečník. Přijímání potravy navíc patří mezi nejzákladnější potřeby a trávicí soustava určuje, jak se budeme cítit. Sníme-li něco těžkého, náš organizmus nám to dá patřičně najevo. Rovněž je nutné brát v potaz i skutečnost, že s věkem se trávení zpomaluje a již zdaleka nemůžeme sníst tolik, jako v době našeho mládí. Důležitým parametrem je i složení stravy. Věděli jste, že živočišnou potravu náš organizmu tráví i dva dny?
Kandidóza se může projevit snad kdekoliv na těle. Na povrchu těla však bývá registrována častěji. Projevy, u kterých bývá často hledána neúspěšně jejich příčina (na kandidózu se při hledání diagnózy často zapomíná), jsou bolesti hlavy a kloubů, alergie, chronické záněty, únava, deprese, bolesti nervů.
Na kůži se projevy kandidózy objevují především v kožních záhybech (za ušima, ústní koutky, podpaží, pod prsy, v oblasti třísel, na vnějších pohlavních orgánech). K projevům patří svědění, pálení, zarudnutí, ekzémy, tvorby puchýřků.
Nehty postižené kandidózou jsou typické pro cukrářky. Nehty získávají takovou barvu, jako má jejich přečnívající konec (bělavá, žlutavá), zespodu se stávají drolivé, jsou lámavější, může docházet k jejich uvolnění z lůžka.
Z trávicí soustavy bývají nejčastěji postiženy:
Dutina ústní – často dochází k tvorbě aft, jazyk má bílý povlak, z úst vychází zápach (který však pochází spíše ze žaludku), nepříjemná chuť v ústech, podle bílého povlaku v dutině ústní je tato nemoc nazývána také moučnivka.
Jícen, žaludek, střevo – říhání, potíže při polykání, nadýmání, střídání průjmu a zácpy, svědění či pálení konečníku, nevolnost.
Pohlavní orgány (pochva, děloha) – projevy kandidózy na pohlavních orgánech jsou velmi nepříjemné, ale bohužel velmi časté především u žen. Typické je svědění, tvarohovité výtoky, opakované záněty pochvy či dělohy jako následek kandidózy. U mužů se příznaky kandidózy (začervenalý penis, pálení předkožky, bolesti varlat) objevují později, často jsou jejich pohlavní orgány projevů kandidózy ušetřeny.
Močové cesty – obzvlášť u žen jsou časté opakované záněty močového měchýře při onemocnění kandidózou (napadeny mohou být také ledviny, močovody či močová trubice).
Vlasy – křehké suché vlasy (pokožka hlavy suchá, či naopak mastná), tvorba lupů, padání vlasů, nadměrné maštění vlasů.
Dýchací soustava – kandidózou mohou být postiženy všechny její části.
Lymfatická soustava – kandida může v horších případech vycestovat ze střev pomocí GALT (se střevem sdruženou lymfatickou tkání) do lymfatického systému; může tedy zasáhnout i lymfatické uzliny, což se projeví jejich zduřením.
Psychika – kandida může proniknout i k nervové soustavě; následkem bývají deprese, únava, poruchy koncentrace, zmatenost, nespavost.
Léčba nemoci musí být zaměřena na fakt, že onemocnění kandidózou se netýká pouze příslušného postiženého místa, nýbrž že je to onemocnění celého organismu, že nestačí vyléčit jeden samostatný projev. Léčba musí být vždy komplexní a obyčejně bývá dlouhodobá.
Základní terapie spočívá v podávání antimykotik. Zároveň je však nutné dodržovat dietu, aby byl útok na kandidu zahájen ze dvou stran: hubení + nedodávání vhodných podmínek pro množení.
Základní vlastností diety je vyloučení cukrů a bílé mouky. Toto však stále ještě nestačí. Neboť vyhubíme-li kandidu pouze takto, je vysoce pravděpodobné, že se při první příležitosti v nás usídlí a pomnoží znovu, neboť máme sníženou imunitu a narušenou rovnováhu střevní mikroflóry. Proto je potřeba myslet při léčbě i na tento fakt. Tedy zvyšovat imunitu organismu (Echinaceovy kapky, enzymové preparáty, extrakt z grepových semen) a dávat do pořádku střevní mikroflóru (jogurty s živou kulturou, probiotické nápoje).
Kandidóza se může projevit snad kdekoliv na těle. Na povrchu těla však bývá registrována nejvíce. Projevy, u nichž bývá často hledána neúspěšně jejich příčina (na kandidózu se při hledání diagnózy zapomíná), jsou bolesti hlavy a kloubů, alergie, chronické záněty, únava, deprese, bolesti nervů.
Vnější projevy:
Na kůži – především v kožních záhybech (za ušima, ústní koutky, podpaží, pod prsy, v oblasti třísel, na vnějších pohlavních orgánech). K obvyklým projevům patří svědění, pálení, zarudnutí, ekzémy, tvorba puchýřků.
Nehty – jsou typické pro cukráře, získávají barvu, jako má jejich přečnívající konec (bělavá, žlutavá), zespodu se stávají drolivé, jsou lámavější, může docházet k jejich uvolnění z lůžka.
Z trávicí soustavy bývá nejčastěji postižena:
Dutina ústní – často dochází k tvorbě aft, jazyk je bíle povlečen, z úst vychází zápach (který však pochází spíše ze žaludku), nepříjemná chuť v ústech, podle bílého povlaku v dutině ústní je tato nemoc nazývána také moučnivka.
Jícen, žaludek, střevo – říhání, potíže při polykání, nadýmání, střídání průjmu a zácpy, svědění či pálení konečníku, nevolnost.
Další projevy:
Pohlavní orgány – projevy kandidózy na pohlavních orgánech jsou velmi nepříjemné, ale bohužel velmi časté. U mužů se příznaky kandidózy (začervenalý penis, pálení předkožky, bolesti varlat) objevují později, často jsou jejich pohlavní orgány projevů kandidózy ušetřeny.
Močové cesty – časté opakované záněty močového měchýře při onemocnění kandidózou (napadeny mohou být také ledviny, močovody či močová trubice).
Vlasy – křehké suché vlasy (pokožka hlavy suchá či naopak mastná), tvorba lupů, padání vlasů, nadměrné maštění vl
Hlen (mukus, též sliz) je hustá tělní tekutina vylučovaná sliznicemi (takzvanou mukózní membránou). Jeho funkcí je zvlhčovat a chránit určité partie těla, jako je trávicí, dýchací a rozmnožovacísoustava. Na druhou stranu je hlen průvodním znakem určitého onemocnění. Zahlenění obvykle doprovází zejména infekční choroby dýchacích cest nebo onemocnění spojená s neinfekčním podrážděním průdušek a plicní tkáně.
Infekce horních cest dýchacích: Vykašlávané hleny se nacházejí u akutní laryngitidy (zánět hrtanu). Kromě toho se může vysmrkávání a vykašlávání hlenů objevit u zánětu vedlejších dutin nosních. Produkovaný hlen a hnis následně zatékají do dýchacích cest, dále je dráždí a vedou k vlhkému kašli. Typické je to v noci, kdy je v horizontální poloze zatékání hlenu do dýchacích cest snazší.
Infekce dolních cest dýchacích: Záněty průdušek a zápaly plic jsou obvykle doprovázeny tvorbou hlenu, který pak nemocný vykašlává. Stavy bývají spojeny s horečkami, schváceností a dušností. Speciální a vzácnou infekční příčinou vykašlávání hlenů je tuberkulóza. Pro ni je typická příměs krve v hlenu.
Chronické záněty průdušek a CHOPN: Tyto nemoci jsou spojené s dlouhodobým vystavováním se škodlivinám, které dráždí průdušky. Typicky se jedná o cigaretový kouř, a tak jsou chronické záněty průdušek běžným onemocněním kuřáků. Ranní zahlenění, odkašlávání hlenů a záchvaty dušnosti pak provázejí kuřáka celý jeho život. Vzhledem k tomu, že chronické onemocnění průdušek a plic vede k přetěžování srdce, jsou tito lidé ohroženi častějšími srdečními příhodami a srdečním selháním.
Rakovina plic: Rozsáhlejší nádorové ložisko komunikující s některou z průdušek může drážděním způsobovat záchvaty kašle a nadprodukci hlenu v postižené části plíce. Letitého kuřáka nemusí tyto příznaky nijak znepokojit, protože se podobají projevům zánětu průdušek. Velmi varovným příznakem je však vykašlání hlenu s příměsí krve.
Cystická fibróza: Jde o vzácné onemocnění, které je vrozené a nevyléčitelné. Jeho podstatou je geneticky daná porucha transportu některých iontů v těle, což vede mimo jiné k poruše tvorby sekretu v dýchacích cestách. Ten se tvoří u všech lidí a pomáhá zvlhčovat dýchací cesty. U nemocných s cystickou fibrózou ovšem vzniká abnormálně hustý a lepivý hlen, který ucpává dýchací trubice a hromadí se v nich.
Léčba rýmy je symptomatická, celkově se podávají u akutní rýmy antipyretika, důležitý je dostatek tekutin a zvýšený přívod vitamínů. Dětem, které neumějí samy smrkat, je nutné nosní sekret i několikrát denně odsát. Nosní kapky (dekongestanty) se nemají používat déle než týden, neboť zde hrozí riziko návyku (sanorinismus). Po použití není vhodné zbytek nosních kapek či sprejů uchovávat, může se na nich infekce držet. Dále je možné použít nosní sprchu nebo výplach nosu některým z běžně dostupných sprejů se solným roztokem. Při rýmě je třeba udržovat průchodnost nosu, aby nehrozil zánět středního ucha. Hlen (mukus, též sliz) je hustá tělní tekutina vylučovaná sliznicemi (takzvanou mukózní membránou). Jeho funkcí je zvlhčovat a chránit určité partie těla, jako je trávicí, dýchací a rozmnožovacísoustava.
Ženská obřízka je dnes praktikována zejména v afrických zemích. Je běžná v pásu, který se táhne od Senegalu v západní Africe po Somálsko na východním pobřeží, stejně tak jako v pásu od Egypta na severu po Tanzanii na jihu. V těchto oblastech se odhaduje, že tento zákrok podstoupilo více než 95 % všech žen. Obřízka je také praktikována některými skupinami na Arabském poloostrově, zejména v Jemenu (20 %). Ve většině muslimských zemí (kromě některých v subsaharské Africe) se tento zákrok nepraktikuje. Ačkoliv je infibulace vykonávána především v Africe, ví se, že se vyskytuje i na Blízkém východě. Zde je to však víc drženo v tajnosti, na rozdíl od některých částí Afriky, kde je vykonávána relativně otevřeně. Tyto praktiky se částečně vyskytují v severní Saúdské Arábii, severním Jordánsku a Iráku. Existují nepřímé důkazy, které předpokládají přítomnost obřízky v Sýrii, západním Íránu a mezi beduíny v Izraeli. V Ománu několik málo komunit stále praktikuje ženskou obřízku, přesto experti věří, že počet obřezaných dívek je nízký a každým rokem klesá. V SAE a také v Saúdské Arábii je praktikována zejména mezi cizími dělníky z východní Afriky nebo údolí Nilu. V Egyptě je ženská obřízka od června 2008 zakázána zákonem.
„Tys to udělal... do mě?“ zeptala se ještě trochu udýchaně.
„Je tu snad... ještě... někdo jinej?“ zeptal jsem se ještě udýchaněji.
„Já jenom, že mám právě dost blbý období,“ usmála se spíše pro sebe. Usmála!
„To máme tedy oba blbý období, Janinko,“ konstatoval jsem upřímně a horečně přemýšlel, zda si přeju, aby se právě tahle zručná kadeřnice stala matkou mého dalšího dítěte. No nepře-ju, a nic proti zručným kadeřnicím, které ještě ke všemu vypadají hodně dobře. Problém zpravidla nastává, až když se rozpovídají.
Jsem nezodpovědný. Proč s ní lezu do postele, když celkem otevřeně deklarovala, že by se stala ráda matkou dítěte, kterého se nechci stát otcem? Možná proto, že se při souložení ne-mluví. Nebo jen docela stručně. A proč seznámeníchtivé pětatřicátnice, které nevypadají nic moc, všechny děti mají a další děti už spíše či plně nechtějí, a ty, které vypadají dobře, děti nemají a jsou ochotny se s blížící se čtyřicítkou nechat oplodnit i od orangutana, pokud by jim někdo zaručil, že dítě nebude mít fazonu zcela po tatínkovi. Nemělo by to být zcela naopak? Že by ty hezké děti měly a ty ostatní neměly?
Jenže ty ostatní si ty děti prostě s někým zařídí bez velkých licitací, protože těch oplodňovacích příležitostí zas tolik nemají, zatímco ty hezké tak dlouho přebírají, koho tím šťastným otcem vlastně učiní, až přeberou, a už jim houká vlak a zvoní hrana a už se jen fofrem hledá táta, nebo alespoň ten oplodňovač.
Tato pětatřicítka se mi však vyrvala z misionářské polohy, jako by mi četla myšlenky (popřípadě zjistila, že si skutečně vystřihla orgasmus s orangutanem), a začala se hbitě oblékat. Na vteřinu mne napadlo, zda si nepřišla skutečně jen pro tu plus minus dvěstěmilionovou partičku spermií, která v ní teď možná svádí nemilosrdný souboj o jediné vajíčko. Souboj na život a na smrt.
Měla hezké prádlo. Černou, poloprůhlednou podprsenku bez molitanových šidítek a miniaturní tanga. Asi jí na mně záleželo. Nebo na tom, aby se mi líbila. Nebo na tom, abych ji oplodnil a ona konečně mohla trajdat s kočárkem. A proč si ženy vlastně oblékají tak svůdné (a zcela nepraktické) spodní prádlo, když měřítkem úspěchu je vlastně jen a pouze to, jak rychle z něj budou vysvlečeny?
Tvářila se, jako kdyby jí uletělo hned pět rojů včel. A jak bych se měl tvářit já, když mi holka ani neřekne, abych si dával bacha? Kdyby holka, velká ženská!
Ta ženská se štíhlou holčičí postavou a půvabnou pihou na zadečku si však neskutečně naštvaně navlékala punčocháče, dokonce takovým způsobem, až v nich výstražně zapraskala statická elektřina.
„Janinko, stalo se něco kromě toho, žes právě otěhotněla?“ vsadil jsem na černý h
Na rozdíl od mužské obřízky, která může někdy být i zdravotně prospěšná a nezpůsobuje vážné poškození pohlavního orgánu, představuje infibulace u žen podstatně vážnější zákrok s celoživotními (především negativními) důsledky. Ženská obřízka nemá pro ženy a dívky žádné zdravotní přínosy. Mezi okamžité důsledky patří těžké krvácení a problémy s močením, později se mohou vyvinout cysty, infekce, neplodnost. Zvyšuje se také pravděpodobnost komplikací při porodu a riziko, že se dítě narodí mrtvé. Zákrok většinou provádějí ostrým nožem, žiletkou nebo nůžkami tradiční „obřezávačky“. Tyto ženy mají často důležitou pozici a ve svých komunitách plní také funkci porodní báby. Podle WHO však 18 % zákroků provádějí poskytovatelé zdravotní péče.
Světová zdravotnická organizace uvádí čtyři typy ženské obřízky
Klitoridektomie: částečné nebo úplné odstranění poštěváčku, výjimečně jen jeho předkožky.
Excize: částečné nebo úplné odstranění poštěváčku a malých stydkých pysků, jen někdy též odstranění velkých stydkých pysků.
Infibulace: zúžení poševního otvoru vytvořením kryjícího uzávěru tím, že se naříznou a přemístí velké nebo malé stydké pysky, někdy doprovázené odstraněním klitorisu.
Další nespecifikované typy: všechny ostatní škodlivé zásahy do ženských pohlavních orgánů – propichování, piercing, nařezávání a vyškrabování, rovněž kauterizace ženských rodidel.
Další typy ženské obřízky
Sunna cirkumcize: Jedná se o arabskou tradici, při níž by měla být odstraněna pouze předkožka klitorisu. Takto provedený zákrok má jako jediný nárok na název obřízka, a pokud je proveden v původním smyslu a malém rozsahu, lze u něj jako u jediného připustit i možné zlepšení sexuálního prožitku obnažením glans při ztopoření. Většinou však při tomto zákroku dojde k odstranění špičky (glans) klitorisu, takže žena poté neprožívá tolik vzrušení jako při celistvé konfiguraci klitorisu. Odstraněním jen špičky poštěváčku nemusí dojít k absolutní ztrátě prožitku při ztopoření pahýlu, avšak mnohdy si dívky stěžují, že jako by to „tam bubřelo a není kam“. Z toho pak mohou nastat traumatické situace, avšak to ještě není to nejhorší, pokud je odřezání „čisté“, to znamená celistvě ošetřené. Pokud je obřízka tohoto typu provedena jako infibulace, tak je odřezaný celý volný klitoris, tedy přeťata crura těsně za vazy ke stydké kosti. Pak dívka klitoris necítí, jen jej má v paměti zafixován. Poté bývají problémy i s masturbací, neboť vjemy jsou, jako by ho tam měla, ale nemůže ho nahmatat.
Klitoridektomie: Při tomto zákroku dochází k odstranění klitorisu a někdy i malých stydkých pysků.
Faraonská obřízka: Představuje nejtěžší typ infibulace. Při tomto zákroku dochází k odstranění malých i velkých stydkých pysků a klitorisu. Rána je pak sešita tak, že po odhojení zůstane jen malý otvor pro močení a menstruační krev. Pokud je zákrok proveden před pubertou, mohou kromě výše uvedených problémů nastat ještě následné komplikace při zahájení menstruačního cyklu. Při svatební noci je pak žena naříznuta.
Hysterektomie je chirurgické odstranění dělohy. Při hysterektomii se často odstraňuje i děložní čípek, vaječníky, vejcovody a okolní struktury. Žena po hysterektomii nemá menstruaci a nemůže otěhotnět.
Hysterektomie je chirurgický zákrok, který s sebou nese určitý přínos, ale i rizika. Má vliv zejména na hormonální rovnováhu, proto se tento zákrok indikuje jako poslední možnost.
Důvody odstranění:
tvorba nezhoubných nádorů – myomů, které nelze odstranit jednotlivě (myomy nejčastěji způsobují silné, nepravidelné krvácení, které nereaguje na léčbu);
onemocnění děložní sliznice, například polypy, přednádorové změny, počáteční stadia rakoviny;
zhoubný nádor dělohy nebo těla dělohy;
změny na děložním čípku (takzvaná dysplazie) a časná stadia rakoviny děložního čípku;
endometrióza, při níž se částečky endometria nacházejí mimo dutinu děložní; lokalizace těchto částeček nemusí být omezena jen na oblast pánve ženy, ale může se vyskytovat kromě srdečního svalu a sleziny prakticky kdekoli;
adenomyóza – stav, kdy povrchová výstelka dutiny děložní roste do svaloviny dělohy (více informací k této problematice najdete v článku Adenomyóza);
poranění dělohy;
závažné komplikace v porodnictví (například neutišitelné krvácení po porodu, prasknutí dělohy, vrostlá placenta);
chronická pánevní bolest;
vaginální krvácení (při krvácení je důležité zjistit příčinu vaginálního krvácení, jednou z nich může být rakovina);
srůsty v dutině břišní.
Typy hysterektomie:
radikální hysterektomie – při této operaci se odstraní celá děloha, děložní čípek, pochva a závěsný aparát dělohy. Radikální hysterektomie se nejčastěji provádí kvůli rakovině. Obvykle se odstraňují i vaječníky a vejcovody.
celková hysterektomie – úplné odstranění dělohy a čípku. Vaječníky nemusí být odstraněny.
subtotální hysterektomie – odstraní se děloha, ale krček se ponechává.
Prolaps dělohy je to stav, kdy se děloha propadne do pochvy. Prolaps dělohy vede k močovým a střevním potížím.
Hysterektomie se provádí několika způsoby. Nejstarší technikou je abdominální (břišní) hysterektomie. K dalším technikám patří vaginální nebo laparoskopická hysterektomie.
Abdominální hysterektomie
Do břišní dutiny se přistupuje pomocí klasického (obvykle příčného) řezu v podbřišku. Operace je rutinní, kratší a méně náročná na techniku. Nevýhodou je pak nápadná, několik centimetrů dlouhá jizva, obvykle nešťastně umístěná nad hranicí pubického ochlupení. Také doba hojení je oproti modernějším metodám delší. Tato technika však umožňuje lékařům lepší přístup k reprodukčním orgánům a obvykle se provádí při radikální hyster
Podle WHO se ženská obřízka praktikuje v 28 zemích západní, východní a severovýchodní Afriky, v částech Středního východu a v některých společenstvích imigrantů v dalších zemích. WHO odhaduje, že s následky procedury dnes žije asi 140 milionů žen a dívek po celém světě, z toho asi 92 milionů v Africe. Panuje mezinárodní shoda, že ženská obřízka je porušením lidských práv včetně práv žen a dívek, že je odrazem hluboce zakořeněné nerovnosti mezi pohlavími a že je formou diskriminace žen. Téměř vždy se provádí na dětech, čímž se porušují práva dětí. Zákrok je také porušením práva na zdraví, bezpečí a osobní integritu, práva nebýt mučen a podroben nelidskému nebo ponižujícímu zacházení a v případě fatálních následků zákroku také práva na život. Rezoluci o tom schválila v listopadu 2012 OSN.
Akutní primární infekce (primoinfekce): v průběhu 2. až 6. týdne (nejčastěji 3. a 4. týden) po infikaci HIV se u 60–70 % infikovaných osob projeví příznaky připomínající chřipku nebo mononukleózu. Nebo nastává druhý případ: u infikovaných lidí se žádné příznaky neprojeví. Začnou se u nich vytvářet protilátky proti HIV, které bude možno prokázat sérologickým testem v průměru do 2 měsíců od infekce. Stanou se tedy HIV pozitivními.
Mezi časté příznaky primoinfekce HIV patří:
selektivně zvětšené mízní uzliny na více místech po těle – krk, třísla, podpaží (jsou-li zvětšené lymfatické uzliny například jen na krku, o primoinfekci HIV se nejedná);
horečka kolem 38 °C nebo vyšší (zvýšená teplota kolem 37 °C i mírně vyšší není příznakem primoinfekce);
noční pocení související zejména s vysokými horečkami (pocení za horkých letních nocí nemá s primoifekcí HIV nic společného);
zánět hltanu.
Mezi další (již méně časté) příznaky primoinfekce HIV patří:
vyrážka, která se objeví na dobu pouze několika hodin a pak zmizí (toto se může opakovat několik dní, nebo i dva týdny);
bolesti hlavy;
bolesti svalů;
pocit nevolnosti spojený s odporem k jídlu;
zvracení;
průjem;
bělavý povlak sliznice v ústech;
afty v ústech.
Pro primoinfekci svědčí souběh několika z výše uvedených příznaků. Téměř vždy je přítomna horečka kolem 38 °C nebo vyšší. Zároveň musí samozřejmě předcházet vystavení se riziku přenosu HIV infekce.
Akutní primární infekce (primoinfekce) trvá většinou 1 až 2 týdny, obvykle ne déle než 3 týdny, a odezní vždy spontánně. Vystaví-li se někdo riziku přenosu HIV a neprojeví-li se u něj žádné příznaky primoinfekce, neznamená to, že se HIV nenakazil. 30 až 40 % lidí infikovaných virem HIV neuvádí žádné příznaky akutní primární infekce (viz výše). Jediným spolehlivým prostředkem, jak zjistit, jestli nejsem HIV pozitivní, je test na HIV infekci.
Druhá fáze HIV infekce
Velká většina HIV pozitivních bez terapie (více než 80 %) má v této fázi pouze běžné (nebo mírně zvýšené) zdravotní komplikace. Proto se druhé fázi HIV infekce říká také asymptomatická (bezpříznaková) fáze a jedná se většinou o období mezi dvěma až deseti lety od nákazy HIV.
Ovšem již v této fázi HIV infekce se mohou časem projevit klinické příznaky (uvádí je necelých 20 % HIV pozitivních), jejichž hlavními projevy jsou:
zvětšení objemu lymfatických uzlin na několika místech, které trvá déle než tři měsíce;
úbytek tělesné hmotnosti přesahující 10 % celkové hmotnosti;
Kyseliny jsou odbourávány takzvanými zásadotvornými látkami, ty si ale naše buňky samy vytvořit neumí, jsme tedy odkázaní výhradně na jejich příjem v potravě. Správný poměr kyselinotvorných potravin vůči těm zásaditým by měl být 20 : 80. Především zpočátku je však velmi obtížné toto pravidlo dodržet, ale i poměr 40 : 60 lze brát jako velmi dobrý. Zvláště přihlédneme-li k faktu, že obvykle to na našich jídelníčcích vypadá přesně naopak.
Odkyselení organismu by se tedy mělo stát pravidelnou součástí zdravého životního stylu.
Kyselé látky si naše tělo umí vytvářet samo. Mají podobu odpadních produktů – mezi nejznámější patří například kyselina močová, solná nebo mléčná. Při normálním zdravém životním stylu si náš imunitní systém a oběhová soustava s těmito nečistotami snadno poradí. Pokud se však z jakéhokoli důvodu začnou v těle hromadit, může to mít nepříznivý dopad na naše zdraví.
Důležitá je tedy pestrá strava, dostatek zeleniny a ovoce, případně stravovací vitaminové doplňky.
Jednou z nejdůležitějších příčin překyselení je konzumace alkoholu, kofeinu, jednoduchých cukrů a kouření. Tyto faktory byste se proto měli snažit ve svém životě omezit.
Další příčinou překyselení žaludku je přílišná konzumace masa a mléčných výrobků. Dále pak uzenin, bílé rýže, těstovin, výrobků z bílé mouky, vína, vajec, ryb, čokolády, černého čaje, perlivých nápojů, čočky a podobně. Vyhýbejte se i pomerančům, ananasu, jablkům, kynutému pečivu. Ananas a citrusy sice působí zásadotvorně, ale až po strávení v žaludku. Do té doby tyto potraviny zvyšují kyselost žaludku. Omezte rovněž výše uvedené mléko, máslo a sýry. Mlsat byste při potížích s překyselením neměli ani para ořechy, kešu či arašídy. Nutné je vyloučit veškerý alkohol, kávu a další kofeinové nápoje, ovocné džusy a ovocné čaje. Obtíže zhoršují veškeré sladkosti, smažená jídla a tmavé druhy masa.