DEKUBITY FOTOGRAFIE bylo téma, které nás inspirovalo k vytvoření tohoto článku. Dekubity jsou různě rozsáhlé rány, vznikající především u dlouhodobě ležících pacientů, vyvolané lokálním tlakem na kůži. Vznikají většinou v místech s malou vrstvou tukové nebo svalové tkáně. I pro současnou pokrokovou medicínu jsou proleženiny vážným problémem, protože se špatně hojí a mohou být branou vstupu infekce do těla. Zdravotnický personál se snaží preventivně proti proleženinám bojovat pravidelným polohováním, co nejlepší hygienou, výměnou lůžkovin a použitím antidekubitálních lůžek u rizikových pacientů. Pacient s dekubity znamená mnohem vyšší fyzickou a časovou zátěž. Úmrtnost pacientů s proleženinami je pětkrát vyšší než u osob stejně starých, které proleženinami netrpí.
Popis vředů
Dekubity jsou rány (poškození tkáně) vyvolané tlakem, vznikají většinou v místech s malou vrstvou tukové či svalové tkáně, a to tlakem z vnějšího prostředí proti kosti (čím je slabší vrstva těchto podkožních tkání, tím je větší nebezpečí vzniku dekubitů). Proleženiny se tvoří velmi rychle a v některých případech vznikají řádově během desítek minut až hodin (nejvíce u čerstvých úrazů, při postižení míchy, po operacích), někdy i za delší dobu působení tlaku. Do rizikové skupiny osob s častým výskytem dekubitů patří ležící pacienti, paraplegici s poškozením míchy, lidé ve vážném celkovém stavu a v bezvědomí (po úrazech a podobně) a osoby starší 70 let – zhoršuje se soběstačnost, stoupá riziko úmrtnosti (nebezpečí vzniku infekcí). Převážná většina dekubitů se vyskytuje nejčastěji v pánevní oblasti – křížové oblasti (na zadku), v oblasti kyčelního kloubu a kostrče, někdy také na patách. Méně často se dekubity vyskytují i v jiných oblastech, například zadní část hlavy, lícní kost, ramena, kolem lopatek, boční strany kolen, kotníky, v oblasti palce u nohy, plosky chodidel a podobně.
Mezi chronické rány řadíme proleženiny (trofické vředy), venózní vředy, neuropatické vředy nebo vředy způsobené infekcí nebo vzniklé v důsledku ozařování či nádorových procesů, dekubity.
Dekubity
Dekubitální vředy (dekubity) jsou defekty kůže a podkožních struktur, které vznikají v důsledku tření a přímého tlaku podložky na disponované části těla. Jsou častým problémem zejména u imobilních, zpravidla starších pacientů s celkově zhoršeným zdravotním stavem. Nejkritičtějšími, takzvaně predilekčními místy vzniku dekubitů jsou místa s kostními prominencemi, tedy křížová krajina (sakrální oblast), paty, kotníky, zevní hrany chodidel, oblasti trochanterů (oblast kyčlí), kolena.
Hojení dekubitů (proleženin) často komplikuje přítomnost nekrózy a bakteriální kolonizace, která se může rozvinout v infekci. Léčbu dekubitů také často ztěžuje jejich hloubka a nepravidelný tvar. Mortalita pacientů s dekubitálním vředem je čtyřikrát vyšší než u stejné skupiny pacientů bez vředu. Je proto důležitá důsledná prevence vyžadující intenzivní péči o kůži a polohování pacienta.
Rozeznáváme 5 stupňů proleženin:
1. stupeň – ostře ohraničené zarudnutí (překrvení) kůže, které při vitropresi přetrvává; toto stadium je při včasném léčebném zásahu reverzibilní;
2. stupeň – povrchové poškození epidermis, které vypadá jako puchýř nebo mělký kráter, nezasahuje do subcutis;
3. stupeň – vzniká nekrotický vřed, hluboký kráter, s možnými podminovanými okraji, který postupuje všemi vrstvami kůže, případně až k fascii (ta zůstává nepoškozena);
4. stupeň – vřed s rozsáhlými nekrózami, který zasahuje svaly a šlachy;
5. stupeň – nekróza postupuje svalem, přičemž dochází k jeho destrukci a k destrukci tkání až na kost.
Při léčbě dekubitů nezapomínáme na celkovou péči o pacienta, zejména na správnou výživu, hydrataci a kompenzaci přidružených onemocnění. Až v 95 % případů lze vzniku dekubitů předejít. Dekubity neboli proleženiny totiž vznikají v důsledku působení patologického tlaku na predilekční místa zvýšeného tlaku ve tkáních a špatným stavem pacienta. Při nadměrném a dlouhotrvajícím tlaku v místě kontaktu těla s podložkou dojde ke zpomalení až k zástavě cirkulace krve v kapilárách a buňky ve tkáních postupně odumírají. Vznik dekubitu ještě podpoří chybná manipulace s ležícím pacientem působením tření a střižných sil. Správnou prevencí ale lze vzniku dekubitů předcházet až v 95 % případů.
Prvním příznakem, který nelze podceňovat, je erytém – začervenání pokožky. Pacient si může stěžovat na bolestivost místa, pálení nebo mravenčení. V dalších stadiích se tvoří puchýře, které přecházejí k povrcho
Hypertrofie neboli zbytnění sítnice je onemocnění, které může být vrozené, nebo získané. Jedná se o ploché černé, dobře ohraničené léze v oblasti sítnice. Téměř všichni pacienti s pigmentovou hypertrofií nemají příznaky. Tyto pigmentové nitrooční léze pak nacházejí lékaři během základního vyšetření oka, na očním pozadí. Typickým znakem pro hypertrofii sítnice je blokáda fluorescence, což představuje zhoršení zrakové ostrosti, a tvorba barevných produktů, které zbarvují oční čočku člověka v denní době do žluta.
Bělmo neboli skléry se skládají z neprůhledné silné vrstvy, která chrání oko jako štít před zraněním. Tloušťka bělma se zvyšuje s věkem, což vysvětluje optický důvod u dětí, že má jejich skléra mírně namodralou barvu. Naopak u starších pacientů má oční bělmo nažloutlý odstín, a to z toho důvodu, že se zde usazují tukové usazeniny. Jak namodralý odstín u dětí, tak žluté odstíny u starších lidí jsou neškodné a není důvod k obavám.
Dalším projevem skvrnitosti očního bělma jsou pigmentové léze nebo névy. Tyto mohou být ploché nebo mírně vyvýšené v barevném odstínu od černé přes hnědou až narůžovělou barvu. Tyto anomálie se odborně nazývají pigmentové nádory, i když většina z nich je neškodná.
Névy jsou způsobeny přemnožením melanocytů nebo buňkami, které produkují pigment. Většina lidí se s névy rodí, nebo je získává v raném dětství. Lidé s tmavě pigmentovanou kůži mají často névy vrozené. Vrozené névy mohou zůstat bez povšimnutí až do puberty. Primárně získané zabarvení se obvykle objeví náhle a vyskytuje se ve středním věku u lidí se světlou kůží.
Vrozené névy nemají žádné příznaky a nevyžadují žádnou léčbu. Většina pigmentových lézí je benigní, rakovinná poškození mohou být chirurgicky odstraněna.
Skvrny na bělmu foto
Zde najdete fotografie, na kterých jsou vidět skvrny na bělmu.
Skvrny na duhovce
Barevná část oka se nazývá duhovka. Duhovka tvoří nejvíce dopředu vysunutou část prostřední vrstvy oční stěny. Má tvar mezikruží s centrálně uloženým otvorem zvaným zornice. Vnější okraj duhovky přechází v řasnaté tělísko, vnitřní okraj ohraničuje kruhovitý otvor zornice. Zornice není umístěná přesně centrálně, ale je posunutá mírně mediálně. Odděluje částečně přední a zadní komoru oční koule.
Barva duhovky závisí na množství a hloubce uložení pigmentu. V případě, že pigment chybí (například při albinismu), se nám barva jeví jako růžová, protože přes duhovku prosvítá červená barva cévnatky. Když se pigment nachází v nejspodnějších vrstvách a v malém množství, je duhovka modrá n
Stařecká žloutenka může vzniknout z mnoha příčin: onemocnění jater, alkoholismus, rakovina, ucpání žlučovodu, hemolytická anémie, hepatitida, žloutenka jakékoliv druhu. Žloutenka je obvykle známkou toho, že se játrům nedaří řádně vyčistit tělo. Pokud si všimnete zežloutnutí na kůži nebo zežloutnutí očí, měli byste navštívit svého lékaře s podezřením na žloutenku.
Existuje několik typů žloutenky: žloutenka jakéhokoliv druhu, hemolytická žloutenka, obstrukční žloutenka, hepatocelulární žloutenka.
Žloutenka
Nejčastějším onemocněním jater je žloutenka. Kůže a sliznice se zbarví do nažloutlého odstínu. Tato žlutá barva je dána důsledkem přítomnosti přebytku žlučového barviva zvaného bilirubin v krvi. Játra produkují žluč, která je nezbytná pro správné trávení a zajišťuje dobrou výživu.
Hemolytická žloutenka vzniká v důsledku nadměrné destrukce červených krvinek, což způsobuje zvýšení tvorby bilirubinu. Hemolytická žloutenka může být také příznakem geneticky podmíněných chorob, jako je srpkovitá a hemolytická anémie. Obě nemoci způsobují rozpad červených krvinek. Při srpkovité anémii se tvoří abnormální hemoglobin, který deformuje krvinky. Hemolytická anémie je způsobena nedostatečnou nebo žádnou aktivitou glukosa-6-fosfát dehydrogenázy, jednoho z enzymů pentózového cyklu, na kterém z velké části závisí metabolismus erytrocytu. Nekompatibilní, neshodná transfuze krve vede k hemolýze krve příjemce, což se také může projevit jako hemolytická žloutenka.
K obstrukční žloutence dochází, když je cesta mezi místem vzniku bilirubinu v jaterních buňkách a přesunem žluči do dvanáctníku blokována překážkou. Obvykle staří lidé mají tendenci trpět více na obstrukční žloutenku, která je nejčastějším problémem spojeným s hepatobiliárním onemocněním.
Hepatocelulární žloutenka vzniká z poškození jaterních buněk toxickými látkami. Žluté zabarvení kůže a bělma očí je výrazným příznakem tohoto onemocnění. Hepatocelulární žloutenka bývá důsledkem poškození jater, tedy toxické hyperbilirubinémie, a to látkami jako je chloroform, arzfenamín, tetrachlormethan, acetaminofen, alkohol, toxiny hub rodu Amanita (alfa-amanitín a jinými). Tento typ žloutenky představuje jeden z příznaků cirhózy jater.
Vředy, které nepřesáhly 3. stupeň, se ještě mohou spontánně zhojit, jestliže odstraníme tlak a jestliže je postižená oblast malá. Dekubity v pokročilejším stadiu vyžadují chirurgické vyčištění a někdy i hlubší chirurgický zásah. Právě u starších, nemocných lidí, jejichž pohyblivost je trvale omezena, se proleženiny mohou stát důvodem k nezbytné trvalé péči.
Je potřeba si uvědomit, že dekubity postupují z hloubky na povrch. Tedy právě opačně, než je tomu například u popálenin, kde se defekt prohlubuje. Je to tím, že tuková vrstva a svalovina, tedy tkáň vůči tlaku nejméně odolná, je uložena v hloubce. Kůže je krycí a zároveň nejvíce odolnou vrstvou, je-li dobře ošetřována.
Příčiny vzniku dekubitů se vzájemně doplňují. Tlak, který působí mezi kůží a podložkou (postel), způsobuje stlačení tkání. Tkáně tak nejsou prokrvovány a okysličovány, dochází k jejich odumírání, odborně nazývanému nekróza. K této nekróze se poté přidávají infekce. K nejvyššímu tlaku dochází na kostních výčnělcích, jako jsou kyčelní klouby, sakrální výběžky, křížová kost či kostrč. Někdy se objevují i na patách, zadní části hlavy, ramenou, lícní kosti, okolo lopatek, na kotnících, na boční straně kolen, u palce na noze nebo na ploskách chodidel. Důležitější než intenzita tlaku je pro vznik proleženin doba jeho působení. Vznikají totiž velmi rychle, asi mezi 1–6 hodinami. Z tohoto důvodu jsou nejvíce ohroženi dlouhodobě ležící pacienti, lidé v bezvědomí, pacienti s demencí, osoby nad 70 let a osoby s poškozením míchy. Pro starší osoby jsou dekubity rizikovější kvůli změně vlastností kůže – klesá elasticita vláken, zhoršuje se vnímání bolesti, zvyšuje se propustnost kůže, nedochází k dobré přeměně kůže a snižuje se množství krevních cév. Vyšší riziko mají pacienti s nedostatečnou výživou, jelikož mají sníženou přirozenou schopnost hojení ran. Proto je nutné dbát na kalorickou hodnotu stravy, dostatek vitamínů a minerálů. Také obezita je spojená se zvýšeným výskytem proleženin, protože obézní pacient působí na podložku větší tlakovou silou a dochází k většímu útlaku tkání. Dalšími rizikovými faktory jsou deprese, snížení imunity, změny průtoku krve, těžké pooperační a poúrazové stavy (jako jsou zlomeniny dolních končetin). Bohužel k nim patří i zanedbaná ošetřovatelská práce. Inkontinence způsobuje narušení povrchové kůže a tím menší odolnost vůči mechanickým vlivům. Na pokožku mohou působit střižné síly a tření, které vznikají při klouzání po podložce, při přesunech pacienta na lůžku, při pádech, při nevhodně přiložených obvazech nebo kvůli shrnutému ložnímu prádlu. Cévy se ohýbají, napínají, zužují a poškozuje se povrchová vrstva kůže. To má za následek rozšiřování existujícího dekubitu. Mezi nepříznivé vlivy dále patří anémie (chudokrevnost), dehydratace, diabetes, jaterní choroby, selhání ledvin, nádory, cévní onemocnění, poruchy mozkové činnosti, intoxikace léky, úrazy mozku a míchy. Nejvíce odolná je vrchní krycí vrstva kůže, méně svaly a nejméně odolná je tuková tkáň. Tlakové poškození postupuje vždy z hloubky na povrch a dekubit vypadá na povrchu vždy lépe, než jaké je skutečné postižení. Proto není vůbec jednoduché vznikající proleženinu rozpoznat.
V Japonsku oznámili velkou úspěšnost infračervené léčby pomocí infrasauny u těchto nemocí:
schiatika
menopauza
artritida
zatuhlé rameno
revmatismus
akné
gastroenterologické problémy
insomnie
onemocnění uší
Japonští výzkumníci všeobecně deklarují zlepšení u těchto problémů:
menopauza a hypertenze
revmatoidní artritida a různé typy bolestí
nemoc z ozáření a cévní mozkové příhody
hemoroidy a cystitida
cirhóza jater a keloidy
hepatitida, gastritida a astma
různá chronická onemocnění
vředy dolních končetin, studené končetiny
benigní prostatická hypertrofie
bolesti způsobené rakovinou, ulehčení v posledních stadiích nemoci
Infračervené záření v infrasauně pozitivně ovlivňuje i choroby nosu, uší a krku:
krvácení z nosu
bolesti v krku
tinitus
chronické záněty středního ucha
Infračervená terapie je velmi vhodná též při onemocnění kůže:
ucpané póry a tvrdá kůže
jizvy a bolest z popálenin a ran
napětí kůže a kopřivka
akné, ekzémy a psoriáza
spálení od slunce a keloidy
tělní zápach (zlepšením funkce kůže se snižuje nepříjemný tělní zápach)
Všechny následující diagnózy jsou do jisté míry způsobeny špatným krevním oběhem. Infrasauna zvyšuje periferní prokrvení, čímž může ovlivňovat i zlepšení zdravotního stavu při těchto onemocněních:
artritida, svalová poškození a schiatika
diabetes, hemoroidy a záněty žil
bolesti zad, svalová únava u dětí a revmatismus
nervová tenze, neuritida a únava
bolesti žaludku, menstruační křeče
dekubity a choroby spojené se snížením periferního prokrvení
Tekutá výživa (sipping) je určena pacientům s funkčním trávicím traktem, u nichž se nedaří úpravou diety udržet příjem stravy a tělesnou hmotnost. Obvykle se jedná o kompletní vyváženou tekutou výživu vyvinutou pro pacienty se zvýšenou potřebou energie a živin. Do kategorie sippingu však patří i přípravky určené pro specifické skupiny pacientů, například pacienti s dekubity, pacienti se zvýšenou potřebou či sníženým příjmem bílkovin, pacienti s cukrovkou a podobně.
Výhody sippingu ve srovnání s běžnou stravou jsou následující:
snadná vstřebatelnost živin při malých nárocích na trávení;
možnost užívání při postižení dutiny ústní, chrupu a polykání.
Tekutou výživu je možné používat jako doplnění stravy, případně jí běžnou stravu zcela nahradit, ale to pouze na základě rozhodnutí lékaře. Jako doplnění nebo náhrada stravy je tekutá výživa podávána v případě, že pacient není schopen přijímat běžnou stravu v dostatečném množství, nebo tehdy, kdy je tento příjem minimální, například při angíně, horečce, zánětu dutiny ústní, před operacemi a po nich. V takových případech se obvykle doporučují 2 přípravky denně alespoň po dobu 14 dní. Zásadou správného užívání sippingu je vždy popíjení po malých dávkách, protože takto se živiny lépe vstřebávají. Sipping má být podáván po jídle nebo mezi jídly, aby nemocný přijímal tuto výživu nad rámec normální stravy. K dispozici je široká nabídka typů a chuťových variant sippingu.
Kontraindikací u masti Dexametazon je přecitlivělost na účinnou látku a další složky použité v masti, nepoužívat na bakteriální (zejména tuberkulóza), virové, mykotické a parazitární infekce kůže, periorální dermatitidu, acne vulgaris, acne rosacea, dekubity, bércové vředy. Při aplikaci lokálních kortikosteroidů zejména u dětí je nutná zvýšená opatrnost.
Přípravek se nesmí dostat do kontaktu s očima, neboť hrozí vznik glaukomu nebo katarakty, a nesmí se ani nanášet na kůži v blízkosti oka (s výjimkou očních přípravků). Nedoporučuje se dlouhodobá aplikace na kůži obličeje. Neměl by se používat ani v oblasti pohlavních orgánů a konečníku. Ošetřování větších oblastí kůže (zvláště u dětí), dlouhodobá aplikace, okluze, použití v oblastech kožních záhybů či aplikace na porušenou kůži zvyšují nebezpečí vstřebání, a tím i vyvolání systémových účinků. Při dlouhodobém používání také hrozí ireverzibilní kožní atrofie.
Pokud se vyskytne sekundární infekce, musí být co nejdříve zahájena odpovídající protiinfekční léčba. I přes notoricky známé nežádoucí účinky jsou bohužel kortikosteroidy nadužívány, a vinu na tom má i nekázeň pacientů.
Výskyt maligního melanomu je 20 případů na 100 000 obyvatel. Ročně je na celém světě diagnostikováno přibližně 160 000 nových případů melanomu. Nejčastější výskyt melanomu je u mužů bělochů. Nejčastější výskyt je u bělošské populace žijící ve slunném podnebí. Podle zprávy WHO v celém světě ročně zemře v souvislosti s melanomem okolo 48 000 lidí. V jakých stádiích se může melanom objevit? Díky tomu, že se dělají preventivní akce proti melanomu, tak nejhorší případy už naši odborníci takřka objevili. Tentokrát se zaobírají menšími nádory, které mají větší šanci na vyléčení.
Melanom fotografie a videa:
Fotografie, na kterých je velmi dobře vidět projev melanomu, rakoviny kůže, jsou zde.
Jistou výhodou v boji s melanomem je to, že se tvoří na povrchu lidské kůže, a že tedy v podstatě můžeme velmi brzy odhalit nějaké probíhající změny vlastní kontrolou své kůže. Změn na lidské kůži, které by měly být pro nás alarmující, prožíváme během života spousty. Na kožní nádor by vlastně neměl žádný člověk zemřít, právě proto, že si ten svůj kožní nádor může sám nalézt a včas přijít k lékaři. Pokud je jakýkoliv kožní nádor odstraněn včas, tak pacient je prakticky vyléčen a rakovina je u něho zažehnána. Co by nás mělo ke kožnímu lékaři přivést? V každém případě je to jakákoliv změna na kůži, která se postupně zvětšuje, nemizí a trvá na kůži několik týdnů až měsíců. Hlavní příznakem melanomu je například hnědá skvrna, která se zvětšuje, vyvyšuje, svědí a krvácí. Tak s tímto již musíme jít ke kožnímu lékaři, ale bylo by lepší, kdyby k lékaři pacienti přicházeli mnohem dříve, a to v případě pouhých pigmentových změn, které jsou větší než 0,5 cm v průměru, mají nepravidelné okraje, jsou asymetrické, a to rozložení té pigmentace, té hnědé barvy, není všude stejné. Mnozí lidé si myslí, že nejvíce nebezpečné jsou černě zbarvené skvrny, ale ve skutečnosti je mnohem více nebezpečné, jestliže v jednom místě je několik odstínů té hnědé či černé barvy. Zhoubný melanom nemusí být vždy jen černý nebo tmavý, maligní melanom může mít podobu třeba i kombinace barev černá a bílá, protože v určité fázi melanomu může docházet k vyblednutí toho ložiska a pak se tomu říká amelanotický melanom. Amelanotický melanom je obtížné někdy poznat, takže jakékoliv změny barvy by měly být předmětem zájmu každého pacienta, který by měl po takovém zjištění přijít k lékaři.
Melanom fotografie a videa:
Fotografie, na kterých je velmi dobře vidět projev melanomu, rakoviny kůže, jsou zde.
