Co je to cukrový lipid
Glykolipidy jsou lipidy s cukernou složkou v molekule. Jejich hlavní rolí je zřejmě účast v buněčném rozpoznávání. Vznikají spojením sacharidového řetězce s fosfolipidem buněčné membrány. Glykolipidy se nacházejí na povrchu všech eukaryotických buněk. Jejich cukerné části vyčnívají z membrány do okolního prostředí, kde fungují jako receptory pro specifické chemikálie a jako látky pomáhající zakotvit buňku do okolní tkáně.
Glycerolglykolipidy mají relativně jednoduchou strukturu. Základ tvoří 1,2-diacylglycerol, který má v pozici sn-3 navázaný nějaký jednoduchý cukr nebo oligosacharid. Velká rozmanitost těchto glycerolglykolipidů se nachází u bakterií, v menším množství se vyskytují i u savců. Glykosfingolipidy obsahují ve své molekule ceramid a jeden nebo dva cukry. Galaktosylceramid je hlavním glykosfingolipidem mozku a nervů, v ostatních tkáních je zastoupen v mnohem menším množství. Obsahuje kyselinu cerebronovou.
Galaktosylceramid může být přeměněn na sulfogalaktosylceramid (označuje se i jako sulfatid), který má na C-3 galaktózy navázanou kyselinu sírovou. Je ve značném množství obsažen v myelinu. Sulfatidy jsou obecně estery neutrálních glykosfingolipidů s kyselinou sírovou, často se ale pod označením sulfatid míní právě sulfogalaktosylceramid. Glukosylceramid je dalším z jednoduchých glykosfingolipidů. Je obsažen v extraneurálních tkáních, v mozku se nachází v menším množství. Gangliosidy jsou odvozené od glukosylceramidu, ve své molekule však mají navíc navázanou kyselinu sialovou. Patří tedy mezi složité glykolipidy. Sialová kyselina je společný název pro kyseliny N-acetyl- a N-glykolylneuraminové. Gangliosidy se skládají z části ceramidové, z neutrálního oligosacharidu obsahujícího většinou 2 až 4 cukerné zbytky (glukóza, galaktóza a N-acetylgalaktosamin) a z jedné nebo několika sialových kyselin. Gangliosidy mohou mít v molekule navázanou 1 až 5 molekul kyseliny sialové, podle tohoto počtu se pak označují jako di-, tri-, tetra- nebo pentasialogangliosidy. Hlavní sialovou kyselinou lidských tkání je kyselina N-acetylneuraminová. Gangliosidy jsou hojně obsaženy v šedé kůře mozkové a v nervové tkáni. Obsaženy jsou ale i v jiných tkáních, a to většinou na povrchu buněk, kde plní funkci receptorů. Ty části buněčných membrán, které obsahují kyselinu neuraminovou, hrají důležitou roli při zachytávání virových částic a při jejich pronikání dovnitř buněk. Virové částice obsahují enzym neuramidázu, která katalyzuje hydrolytické odštěpení neuraminové kyseliny, čímž dokážou vyřadit virové receptory z funkce.
Glykolipidy a sulfolipidy jsou mimořádně aktivní proti virovým onemocněním (brání virům proniknout do buněk). Podle vědeckých výzkumů potlačují virus HIV-1 a HIV-2, oparový virus a další viry způsobující deficit imunity.
Zdroj: Cukrové lipidy
Škodlivost sójového lecitinu
Sójové boby od hlavních pěstitelů jako obnovitelná surovina jsou každoročně k dispozici v dostatečném množství. Zralé a pečlivě uskladněné boby mají velký význam na dobrou kvalitu lecitinu. Boby se musí nejdříve očistit, vyloupat a rozválcovat na takzvané koláče. Koláče o velikosti 2–5 mm jsou zpracovány v extrakčním zařízení pomocí hexanu. Extrakce se provádí v protiproudovém režimu. Při tom vzniklá směs hexanu a oleje zvaná miscella, která se dále zpracovává pomocí destilace pro regeneraci hexanu z oleje. Zbývající hexan se z koláče oddestiluje s parou ve vakuu. Takto vzniklý surový olej je výchozím produktem pro získání sójového lecitinu. Přidušením olejnatých semen před vlastní extrakcí může být obsah lecitinu v surovém oleji zvýšen o 50–100 %, přičemž podíl hydratovaných fosfolipidů v oleji neklesá.
Surový olej jako výchozí látka obsahuje asi 2 % lecitinu, je zahříván v nádržích na 70–90 °C a s 1–4 % vody intenzivně smíchán. Při tomto postupu se vysráží lecitin do podoby rosolovité hmoty, která se od oleje odděluje ve speciálních odlučovačích. Tento lecitinový kal – s obsahem asi 12 % oleje, 33 % fosfolipidů a 55 % vody – je zbavován vody jejím odpařováním z jeho tenkých vrstev. Vzniká tak surový lecitin, obsahující 60–70 % polárních lipidů a 27–37 % sójového oleje. Podíl vody po této proceduře činí pouhých 0,5–1,5 %.
Hlavními složkami získané šlemovité hmoty surového lecitinu jsou fosfolipidy, označované jako fosfatidy, triglyceridy, glykolipidy a sacharidy. Vedlejšími složkami pak jsou steriny, volné mastné kyseliny, barviva a řada jiných sloučenin. Kromě rosolu získaného prostřednictvím vody v nádržích se získává rosolovitá hmota pomocí kyselin a proces zrosolovatění enzymem fosfolipázou A2. Tomuto procesu se podrobují i jinak nezkapalněné nebo takzvané těžce zkapalněné fosfolipidy.
Největší množství vyrobeného lecitinu, převážně ze sójových bobů, tedy sójový lecitin, míří do potravinářského průmyslu. Zpočátku byl rostlinný lecitin brán pouze jako náhražka za lecitin z vajec. Dávno již ale platí, že oba jsou ekvivalentní, někdy je dokonce i rostlinný brán jako silnější. Má již dávno pevné místo jako emulgátor a disperzní prostředek, stejně pro hydrofilní látky v olejovém nebo vodním prostředí, tak i jako stabilizační látka.
Lecitin je surovina velmi citlivá na teplo, v teplém prostředí rychle degraduje. Pokud uvedené nápoje nejsou doslova vařící, ale lze je bez problémů vypít (cca do 60 °C), pak to nevadí. V opačném případě (vyšší teplota) se zbytečně snižuje obsah aktivních látek.
Lecitin se nikdy úplně nerozpustí v tekutině, vždy jen pouze nabobtná a změkne. Chemicky to ani není možné, lecitin je totiž povahou tuk (fosfolipid) a ve vodných roztocích se zcela nerozpouští. Je to typická vlastnost kvalitního lecitinu, proto se rozmíchává třeba do jogurtu (pouze se promíchá, nerozpustí se). Pokud byste někdy v budoucnu zakoupili lecitin v jakékoliv podobě (granule, prášek, tekutina, kapsle) a on by se rozpustil ve vodě, tak se stoprocentně nejedná o lecitin.
Pokud je lecitin vyroben z geneticky nemodifikované sóji, obsahuje pouze čistý granulovaný sójový lecitin, neobsahuje žádné příměsi, aditiva, éčka, konzervanty, a tudíž by neměl způsobovat žádné negativní účinky.
Zdroj: Nežádoucí účinky lecitinu
