V řadě případů není žádná léčba nutná a postačí sledování velikosti uzlíku ultrazvukem. V některých případech je vhodná supresní léčba hormonem štítné žlázy, jejímž cílem je zpomalit eventuální růst uzlu. Pokud je výsledek punkce tenkou jehlou nepříznivý nebo uzel na štítné žláze stále roste, přikračuje se k operaci. Chirurg odstraní buď celou štítnou žlázu, pak jde o totální tyreoidektomii (v případě mnohočetných uzlů), nebo pouze jeden lalok, což se označuje jako lobektomie (v takových případech, kdy je nález příznivý a druhý lalok je zcela zdravý). Pokud jde o nekomplikovaný uzel tvořící hormony štítné žlázy v nadbytku (takzvaný autonomní adenom) a výsledek je příznivý, je možné místo operace přistoupit k lokálnímu ozáření radioaktivním jodem, tedy k aplikaci terapeutické dávky radiojodu.
V řadě případů není žádná léčba nutná a postačí sledování velikosti uzlu ultrazvukem. V některých případech je vhodná takzvaná supresní léčba hormonem štítné žlázy, jejímž cílem je zpomalit eventuální růst uzlu. Pokud je výsledek punkce tenkou jehlou nepříznivý nebo uzel nadále roste, přikračuje se k operativnímu řešení. Chirurg odstraní buď celou štítnou žlázu (takzvaná totální tyreoidektomie –v případě mnohočetných uzlů), nebo pouze jeden lalok (takzvaná lobektomie – v takových případech, kdy je nález FNAB příznivý a druhý lalok je zcela zdravý).
Pokud jde o nekomplikovaný uzel tvořící hormony štítné žlázy v nadbytku (takzvaný autonomní adenom) a výsledek FNAB je příznivý, je možné místo operace přistoupit k lokálnímu ozáření radioaktivním jódem, tedy k takzvané aplikaci terapeutické dávky radiojódu.
Chirurgické odstranění nádoru je pro vyléčení zcela nezbytné. Někdy, u velmi malých nádorů bez metastáz, stačí samo o sobě. Odstranění štítné žlázy v současné době nepředstavuje pro pacienta náročný výkon, je-li provedeno zkušeným chirurgem na pracovišti, které se operacím štítné žlázy věnuje běžně. Chirurgická léčba štítné žlázy je indikována v případě, že už selhala jakákoliv předchozí léčba. Je vhodná pro léčbu zhoubných nádorů, při toxické strumě neboli nodulární strumě, nebo při takzvaném mechanickém syndromu, kdy se štítná žláza zvětší natolik, že utlačuje okolní struktury. Riziko trvalých komplikací se pohybuje okolo 1 % v závislosti na velikosti žlázy a pokročilosti nálezu.
Chirurg odstraní celou štítnou žlázu nebo její část. V případě některých zhoubných nádorů vyjme i uzliny v jejím okolí. Odstranění celé štítné žlázy se nazývá totální tyreoidektomie, odstranění jednoho laloku se nazývá lobektomie a odstranění převážné části štítné žlázy se nazývá subtotální tyreoidektomie. Operace se provádí v celkové anestezii, doba hospitalizace je průměrně 5 dní. Operace probíhá tak, že se na krku provede řez dlouhý asi 10 cm a žláza se vyjme. Poté je rána zašita. V prvních dvou dnech po operaci je z rány vyveden drén, který je později odstraněn.
Léčba karcinomu plic závisí na specifikách rakovinných buněk, na jejich rozšíření v těle a pacientově celkovém stavu. Běžná léčba zahrnuje chirurgii, chemoterapii a radioterapii.
Chirurgický zákrok samotný má procento úmrtnosti okolo 4,4 %, v závislosti na pacientově funkci plic a dalších rizikových faktorech. Chirurgický zákrok u nemalobuněčného karcinomu plic omezený na jednu plíci do stadia IIIA. Ta je hodnocena pomocí zobrazovací metody (počítačová tomografie, pozitronová emisní tomografie). U pacienta však musí být přítomna dostatečná respirační rezerva, která dovolí plicím fungovat i po odstranění části tkáně. Procedura obsahuje resekci plic (odstranění části plicního laloku), segmentektomie (odstranění anatomického oddělení určitého plicního laloku), lobektomie (jeden lalok), bilobektomie (dva laloky) nebo pneumonektomie (celé plíce). U pacientů s adekvátní respirační rezervou je preferován výběr lobektomie, jež minimalizuje možnost místního opakování. Pokud pro ni nemá pacient dostatečně fungující plíce, může být provedena resekce plic. Radioaktivního jódu brachyterapii na okraji klínové excize může snížit opakování jako u lobektomie. Brachyterapie může omezit aktivním jódem na okrajích klínové excize možnost navrácení, jak je tomu u lobektomie. Videem asistovaná thorakoskopická operace VAT a VATS lobektomie dovolují minimální invazní zásah do karcinomu plic, jejíž výhodou je rychlejší uzdravení, kratší pobyt v nemocnici a minimalizace lékařských výdajů.
Malobuněčný typ karcinomu plic je primárně léčen chemoterapií a ozařováním, protože u chirurgie nejsou vykázány dostatečné výsledky pro přežití. Primární chemoterapie je používána u metastáz při nemalobuněčném karcinomu plic. Kombinace těchto postupů záleží na typu tumoru. Nemalobuněčný typ karcinomu plic je často léčen pomocí cisplatinu nebo carboplatinu v kombinaci s gemcitabinem, paclitaxelem, docetaxelem, etoposidem nebo vinorelbinem. U malobuněčného karcinomu plic jsou nejběžnějšími přípravky cisplatin a etoposide. Stejně tak jsou používány kombinace carboplatinu, gemcitabinu, paclitaxelu, vinorelbinu, topotecan a irinotecan. V rozvinuté fázi malobuněčného karcinomu plic může být bezpečně kombinován celecoxib s etoposidem, tato „směs“ vykazuje zlepšení stavu.
Radioterapie je často prováděna společně s chemoterapií a může být použita v léčebném postupu u pacientů s nemalobuněčným karcinomem plic, kteří nejsou způsobilí pro operační zákrok. Tato forma vysoce intenzivní radioterapie se nazývá radikální radioterapie. Zjemněním této techniky je hyperfrakční akcelerovaná radioterapie (CHART), u níž jsou použity vysoké dávky radiace v krátké časové periodě. U případů malobuněčného karcinomu, jenž je potencionálně léčitelný, je často doporučováno plicní ozařování společně s chemoterapií. Postupy adjuvantní thoratické radioterapie následovanou chirurgickými zásahy u nemalobuněčného karcinomu plic nejsou ještě dobře propracovány a jsou kontroverzní. Pokud existují výhody, mohou být omezeny pouze na osoby, u nichž se tumor rozšířil na mediastinální lymfatické uzliny. U obou, jak nemalobuněčného, tak malobuněčného karcinomu plic, mohou být pro kontrolu příznaků použity menší dávky záření do hrudníku (paliativní radioterapie). Na rozdíl od jiných způsobů léčby je možné poskytovat paliativní radioterapie bez potvrzení histologické diagnózy rakoviny plic. Brachyterapie (lokalizovaná radioterapie) může být použita přímo uvnitř dýchacích cest, pokud karcinom zasáhne krátkou část průdušky. Využívá se v případě, když neoperovaný karcinom plic blokuje horní cesty dýchací. Pacienti s omezeným stupněm karcinomu plic jsou obvykle vystaveni profylaktickému kraniálnímu ozáření (PCI), což je druh radioterapie mozku, použitého k omezení rizika metastáze. V nedávné době se PCI ukázalo být výhodné u těch, jež mají rozsáhlý malobuněčný karcinom plic. U pacientů, jejichž příznaky se zlepšily po absolvování chemoterapie, PCI během jednoho roku ukázal redukci kumulativního rizika mozkových metastází ze 40,4 % na 14,6 %. Radiofrekvenční ablace je v současnosti považována za hodnotnou techniku při léčbě karcinomu dýchacích cest. Je tvořena vložením malé tepelné sondy do nádoru, kde zabíjí nádorové buňky.
V posledních letech bylo ke zlepšení léčby karcinomu plic vyvinuto množství cílených molekulárních terapií. Gefitinib (Iressa) je jednou z látek, které se zacílí na tyrosinkinázu, doménu receptoru pro epidermální růstový faktor, vyjádřený v mnoha případech nemalobuněčným karcinomem plic.
Současné zdokonalování v cílení a zobrazování vedlo k vývoji extrakraniálního stereotaktického zářiče pro léčbu raných stadií karcinomu plic. U této formy ozařovací terapie jsou použity velmi vysoké dávky záření, vysílané v krátkých časových sekvencích použitím stereotaktických cílených technik. Použití je zaměřeno převážně na pacienty, jež nejsou vhodnými kandidáty pro chirurgickou operaci kvůli zdravotním komorbiditám.
V poslední době se objevují i takzvané cílené biologické přípravky – léky, které zasahují na molekulární úrovni v různých procesech buněčného dělení.
Po potvrzení diagnózy bronchogenního karcinomu je nejdůležitější začít léčbu co nejdříve. Průvodním znakem tohoto onemocnění je právě i voda na plicích. Úspěšnost léčby závisí na stadiu a typu nádoru. Celkově prognóza nemoci nebývá pozitivní, a tak se léčba nejčastěji soustředí na úlevu a prodloužení života pacienta. Nejkomplikovanější situace nastává, pokud došlo k rozšíření metastáz (nádorových ložisek) do okolních orgánů.
Plicní karcinomy se dělí do dvou základních skupin, a to na malobuněčné a nemalobuněčné. Znalost těchto dvou skupin je důležitá především pro léčbu.
Malobuněčné nádory patří mezi ty nejzákeřnější. Malobuněčný nádor rychle roste a velmi brzy se šíří metastázy do celého těla. Hlavním léčebným postupem u malobuněčného karcinomu je chemoterapie. Léčba probíhá podáváním léčiv, takzvaných cytostatik. Ty přispívají k rozpadu a blokování rakovinných buněk. Cytostatika se podávají pravidelně po 2–3 týdnech, nejčastěji infuzí do žíly. Chemoterapii vždy provází mnoho nežádoucích účinků. Pacienti trpí vypadáváním vlasů a chloupků, pocity nevolnosti, zvracením, poruchami kostní dřeně i ledvin. Chemoterapie je velmi často kombinovaná s radioterapií. Ozařování spočívá ve vysílání proudu paprsků na postižené místo, aby zastavilo narůstání nádoru. Radioterapie představuje obrovskou zátěž pro lidský organismus. Člověk se cítí vyčerpaný a může mít problémy s dýcháním (pokud radioterapie poškodila plicní tkáň). Mozek se často ozařuje preventivně, protože až u 70 % nemocných se objevují metastázy i v mozku.
U nemalobuněčných nádorů se projevy liší dle typu – existuje epidermoidní karcinom a adenokarcinom. Adenokarcinom se často objevuje u nekuřáků, protože vzniká ze žlázové krycí tkáně po závažné nemoci, jako je například tuberkulóza. Epidermoidní zhoubný nádor je naopak nádor mimo kůži. U nemalobuněčných karcinomů je nejúčinnější chirurgický zákrok. Je však možný jenom u 20–40 % pacientů. Pokud by pacient nesplňoval určité plicní a cévní normy, samotná operace by pro něj představovala ohrožení života. Vzhledem k typu a stadiu nádoru jsou prováděny tři základní operace: klínovitá resekce, kdy se odstraní menší část plic; lobektomie, kdy se odstraní lalok plic; a pneumonektomie, při které se odstraní celé plíce. Operace se provádí i ve chvíli, kdy není možné odstranit celý zhoubný nádor – zmenšení nádoru na minimum je totiž důležité pro následnou chemoterapii a radioterapii.
O chirurgické léčbě štítné žlázy rozhoduje endokrinolog společně s chirurgem. K tomu, aby mohla být operace pacientovi doporučena, je nutná řada vyšetření. Je nutné vyšetření hladin hormonů štítné žlázy z krve, dále je nutné stanovit strukturu, velikost a přesné umístění štítné žlázy pomocí ultrazvuku, počítačové tomografie nebo magnetické rezonance. Pro posouzení metabolické aktivity štítné žlázy se používá scintigrafie. Pokud je ve štítné žláze zjištěno nějaké ložisko, je doporučována biopsie, kdy je tenkou jehlou odebrána část žlázy a laboratorně vyšetřena. Chirurgická léčba štítné žlázy je indikována v případě, že už selhala jakákoliv předchozí léčba. Je vhodná také pro léčbu zhoubných nádorů, při toxické strumě neboli nodulární strumě, nebo při takzvaném mechanickém syndromu, kdy se štítná žláza zvětší natolik, že utlačuje okolní struktury.
Chirurgická léčba nemocí štítné žlázy spočívá v tom, že chirurg odstraní celou štítnou žlázu nebo její část. V případě některých zhoubných nádorů vyjme i uzliny v jejím okolí. Odstranění celé štítné žlázy se nazývá totální tyreoidektomie, odstranění jednoho laloku má název lobektomie a odstranění převážné části štítné žlázy se označuje subtotální tyreoidektomie. Pokud jde o opakovanou operaci štítné žlázy, mluvíme o reoperaci. Samotná chirurgická operace štítné žlázy není pro pacienta příliš velkou zátěží. Provádí se v celkové anestezii, doba hospitalizace je průměrně 5 dní. Operace probíhá tak, že na krku je proveden řez dlouhý asi 10 cm a žláza je vyjmuta. Poté je rána zašita. V prvních dvou dnech po operaci je z rány vyveden drén, který je poté odstraněn. Tato operace nemívá časté komplikace. Některé z komplikací jsou způsobeny poraněním jednoho zvratného nervu, který žlázou prochází. Komplikace se projevují chrapotem po operaci, který se po několika měsících sám napraví. V horším případě může dojít k poškození obou nervů, které se projevuje dechovými potížemi, takže je potom někdy nutná tracheostomie (otvor do průdušnice) k obnově dýchání. Někdy se dostaví i zhoršené polykání, které také odezní. Komplikace se mohou dostavit i v oblasti rány. Rána může svrbět, bolet, špatně se hojit, zřídka se vytváří keloidní jizva (nápadná vystouplá jizva).
Po vyjmutí štítné žlázy je někdy nutné, zvláště u zhoubných nádorů, přistoupit k terapii radiojódem, který má za úkol zlikvidovat zbytky štítné žlázy, které nebylo možné vyjmout. Například u zhoubného nádoru zvaného medulární karcinom se po operaci provádí ozáření zvenčí. Po totální tyreoidektomii je naprosto nezbytné po zbytek života dodávat hormony štítné žlázy do těla ve formě tablet. Jako každá operace je i chirurgická operace nemocí štítné žlázy invazivním zásahem do vašeho těla, který s sebou nese zdravotní rizika a také nemalou dávku strachu a nejistoty. Avšak chirurgická léčba štítné žlázy je poměrně malý a časově nenáročný zákrok, který má jen opravdu velmi malé procento možných komplikací. Pokud budete plně spolupracovat se svým lékařem a uposlechnete jeho rady, představuje chirurgická operace nemocí štítné žlázy vysoce účinnou léčebnou metodu, která vás vrátí zpět do normálního života.
Chirurg odstraní buď celou štítnou žlázu, nebo její část. V případě některých zhoubných nádorů vyjme i uzliny v jejím okolí.
Odstranění celé štítné žlázy se nazývá totální tyreoidektomie, odstranění jednoho laloku se nazývá lobektomie a odstranění převážné části štítné žlázy se nazývá subtotální tyreoidektomie. Pokud jde o opakovanou operaci štítné žlázy, mluví se o reoperaci. Jestliže se lékaři přikloní k úplnému odstranění štítné žlázy, je třeba dodávat pacientovi hormony prostřednictvím medikamentů. Pacient pak musí tyto léky užívat doživotně.
Strategie samotného zákroku bude mít vliv na prognózu pacienta a rovněž také na případné komplikace, které mohou nastat.
Před samotnou operací štítné žlázy je nutné pacienta velmi pečlivě vyšetřit a stanovit správnou diagnózu. Lékaři se budou zajímat rovněž o rodinnou anamnézu a možném provázání rodových nemocí. Následně budou provedeny další testy – klinické, laboratorní, zobrazovací, cytologie a imunohistochemické.
Sonografie krku je velmi důležitým vyšetřením, které bývá prováděno u všech nemocných. Ultrazvuk umožňuje lékařům získat informace o struktuře a uspořádání parenchymu štítné žlázy a rovněž odhalí stav lymfatických uzlin. V některých případech je nutné provádět také CT vyšetření a biopsii.
Struma si velmi často žádá operativní zákrok. Lidově se strumě říká vole. Jestliže struma nezpůsobuje pacientovi žádné zdravotní potíže, pak operace není nutná. Operace je však nutná vždy, když dojde k takzvanému útlakovému syndromu, kdy štítná žláza naroste do takové velikosti, že začíná utlačovat okolí, především tracheu. Pacient pak má pocity dušení a tlaku.
U nadbytečné produkce hormonu štítné žlázy je nutné tento stav srovnat za pomocí medikamentů. Léčba je poměrně úspěšná a může operativní řešení odložit na dlouhá léta. V případě, že taková léčba neprokazuje žádné zlepšení zdravotního stavu a štítná žláza i nadále produkuje nadbytek hormonu, je třeba přemýšlet nad dalším postupem. V takovém případě se lékaři rozmýšlí mezi samotnou operací nebo takzvaným vypálením štítné žlázy pomocí radiojodu. Radiojod však nelze aplikovat u všech pacientů. U pacientů je třeba zvážit zdravotní stav. U pacientů – žen je třeba přihlédnout k tomu, zda si žena nepřeje mít v blízké budoucnosti dítě. Podle dávky radiojodu by žena neměla až dva roky otěhotnět. Aby toho nebylo málo, tak by ženy po aplikaci radiojodu přibližně 5 týdnů po radioterapii neměly pobývat v blízkosti malých dětí. Tato opatření se týkají především vůči dětem, u dospělých jedinců je vše v pořádku, tam k žádnému omezení nedochází.
Další onemocnění štítné žlázy jsou její nádory. Ty mohou být benigní (nezhoubné) či maligní (zhoubné). Léčba maligních nádorů štítné žlázy je podobná jako u nádorů na jiných místech na těle. Nejprve proběhne chirurgický zákrok, při kterém dochází k co možná nejpřesnějšímu odstranění veškeré postižené tkáně. Následuje léčba radiojodem, pak ozařování a léčba léky.
Samotná chirurgická operace štítné žlázy není pro pacienta příliš velkou zátěží a nepřináší s sebou výrazná rizika. Provádí se v celkové anestezii, doba hospitalizace je průměrně 5 dní. Operace probíhá tak, že na krku je proveden řez dlouhý asi 10 cm a žláza je vyjmuta. Poté je rána zašita. V prvních dvou dnech po operaci je z rány vyveden drén, který je poté odstraněn.
Operace štítné žlázy nemívá časté komplikace. První možnou komplikací je pooperační hypokalcémie. Jedná se o pokles vápníku a vzestup hladiny kalcitoninu v důsledku „otřesu“ příštítných tělísek. Tento stav bývá naštěstí pouze přechodný a pacienti, kteří touto komplikací trpí, si stěžují na mravenčení těla a křeče. V takovém případě se podává pacientům šumivý vápník. Zhruba do dvou měsíců dochází k regeneraci tělísek a pacientův stav se vrátí do normálu. V některých případech se však může stát, že dojde k totálnímu poškození nebo k naprostému odstranění. Tím dojde ke snížení až k ukončení produkce parathormonu a pacient tak musí po zbytek svého života užívat léky, které budou udržovat správnou hladinu kalcia. Další možnou komplikací může být poškození zvratného nervu během operačního zákroku. Při operaci může dojít k jeho přetětí, což pro pacienta znamená ztrátu hlasu. Dnešní moderní medicína je však natolik pokročilá, že k této komplikaci dochází velmi výjimečně. Jestliže dojde pouze k poškození tohoto nervu, po určité době se vše znovu obnoví. V horším případě může dojít k poškození obou nervů, které se projevuje dechovými potížemi, někdy je potom nutná tracheostomie (otvor do průdušnice) k obnově dýchání. Občas se dostaví i zhoršené polykání, které také odezní. Komplikace se mohou dostavit i v oblasti rány. Rána může svrbět, bolet, špatně se hojit, zřídka se vytváří keloidní jizva (nápadná vystouplá jizva).
Také jsem ráda, že jsem se nenechala odradit cenou a na operaci šla. Mám za sebou relex smile, při kterém mi odstranili okolo šesti dioptrií z každého oka. Vymanila jsem se z kruhu kdy jsem losovala zda si dám čočky nebo brýle, teď je to svoboda, kterou jsem si přála a peněz za operaci nelituji.
Na vaši otázku může odpovědět jedině rentgen a vyšetření u lékaře ortopeda. Existují určité pomůcky, které mohou korigovat vbočený palec bez potřeby operace (viz zde: https://www.zbozi.cz/hledej…). Záleží na tom, co přesně způsobuje vaši bolest, a to se dá určit pouze prohlídkou v ambulanci. Objednejte se co nejdříve, abyste rychle dosáhla úlevy.
dobrý den, prosím o konzultaci, jestli by byla vhodná operace a jestli při ní jde také o zkrácení palce. Je mi 69 let a bolesti pociťuji už skoro pořád.
děkuji za odpověď
Je dobře, že otec byl na gastroskopii. Podle zprávy, kterou jste přiložila, mu zjistili, že má vředy na dvanáctníku a nedostatečnou funkci svěračů. To způsobuje pálení žáhy a bolesti. Nyní se čeká na výsledky vyšetření odebraných vzorků. Ze zprávy nevyplívá, že by vředy byly identifikovány jako rakovina. To potvrdí až výsledek z histologie. Stejně tak infekci bakterií helikobakter pylori. Proto nepředbíhejte události a soustřeďte se na tlumení bolesti a zastavení destrukce jícnu žaludečním obsahem. K tomu otec dostal léky, které je třeba užívat v předepsaném dávkování. Žaludeční vředy reagují na stravu, proto otci pomozte sestavit jídelníček, který ho nebude dráždit a dobře ho zasytí. Pomoci vám může i několik našich příspěvků, ve kterých se věnujeme stravě při žaludečních vředech. Jejich seznam je zde: https://www.ceskenemoci.cz/…
Dobrý den, otci nalezli ve dvanáctníku, 7 (nejspíše) vředů-je diabetik a hypertonik, ještě nedávno měl 120kg. Začal z ničeho nic hubnout, plus bere celkem 14 léků denně. Při bolestech PDK, mu bylo praktikem naordinován diklofenac-Duo, mesocain, dolmina, zaldiar a B12 inj. Z toho nejspíš vznikly vředy, chtěla bych se zeptat, co znamená výrok v lékařské zprávě, a v případě Helicobakter pylori, jaká jsou rizika? Popřípadě je možné, že to může být i rakovina ?? . Po každém jídle je mu zle a stěžuje si , na bolest pod pravou lopatkou..
Moc děkuji.
Přeji pěkný den.
