Svědění může být příznakem vážného onemocnění – takového, o kterém možná ani nevíte.
Lymfomy. Svědění se často vyskytuje u lidí s Hodgkinovým lymfomem a kožním T-buněčným lymfomem.
Rakovina kůže. Mnohokrát je jediným příznakem této rakoviny skvrna na kůži. Může to být skvrna nebo piha, které mění tvar nebo velikost. Někdy to bude svědit - možná to je důvod, proč si toho všimnete.
Pokročilé onemocnění ledvin. I když váš stav nesouvisí s cukrovkou, svědění je běžným příznakem, když vám začnou selhávat ledviny a potřebujete dialýzu .
Onemocnění jater. Při tomto onemocnění svědění začíná na dlaních nebo chodidlech a pak se šíří dál. Můžete mít cirhózu nebo ucpaný žlučovod. Hepatitida C, virová infekce, která způsobuje zánět jater, může také způsobit svědění kůže. Naštěstí je často vyléčitelná pomocí léků, které užíváte 2 až 6 měsíců.
Onemocnění štítné žlázy. Problémy se štítnou žlázou jsou další možnou příčinou svědění kůže. V některých případech může onemocnění štítné žlázy způsobit chronickou kopřivku. Vypadá jako vyvýšené, svědivé, červené skvrny nebo skvrny barvy kůže, které mohou přicházet a odcházet.
Pro potvrzení diagnózy je nezbytné histologické, respektive imunohistologické vyšetření nádoru, které lze provést mikroskopickým vyšetřením kostní dřeně či výpotku, pokud je přítomen. Vzorek kostní dřeně je nejčastěji získáván z lopaty kyčelní kosti, kdy se pacientovi, který je v narkóze, zavede do kosti jehla, kterou je nasáta kostní dřeň. Diagnóza lymfomu je často poměrně komplikovaná, včetně určení správného podtypu lymfomu. Proto by vždy měla být potvrzena na specializovaném pracovišti, které disponuje celým spektrem diagnostických technik.
Po stanovení diagnózy je nutné přikročit k celkovému vyšetření. Postižení lymfomem se může vyskytnout prakticky kdekoli. Při vyšetřovacím programu se sleduje osnova daná zejména lymfatickými orgány, obtížemi pacienta a typem lymfomu. Základním pravidlem je vyšetřit lymfatické orgány, v případě lymfatických uzlin je zapotřebí velmi pečlivé fyzikální vyšetření zaměřené na periferní lymfatické uzliny, slezinu, játra. Dále je standardem vyšetření CT se zaměřením na uzliny, na slezinu a játra. Pomocí CT lze vyšetřit i uzliny krční a axilární, někdy se volí ultrasonografické vyšetření, stejně jako v případě vyšetřování jater. V současné době se dostává do popředí použití celotělové pozitronové emisní tomografie. Tato metoda umožňuje detekovat místa s vysokou metabolickou aktivitou, přestože strukturálně ještě nemusí být abnormální, což může být případ nezvětšených, ale již lymfomem postižených uzlin. Vzhledem k tomu, že řadu nemocných je možné úspěšně vyléčit, je nutné pečlivě nemocného vyšetřit s ohledem na jeho schopnost být intenzivně léčen. Proto je u těchto nemocných nutné kardiologické vyšetření včetně echokardiografie, nefrologické vyšetření, vyšetření jaterních a plicních funkcí. Je nezbytné stanovit celkovou zdatnost nemocného, k čemuž se využívá osobní status pacienta. Na závěr klinického vyšetření jsou odborníci schopni popsat rozsah onemocnění, celkový stav nemocného a řadu prognostických faktorů.
Lymfomy se mohou vyskytnout na různých místech lidského těla a jejich příznaky tak mohou být velmi rozdílné. Můžeme je rozdělit na příznaky místní, které jsou způsobené postižením konkrétního orgánu lymfomem, a celkové, což jsou příznaky, kterými tělo reaguje na přítomnost onemocnění. Můžeme se však často setkat i se situací, že se lymfom (dosud) žádnými příznaky neprojevuje a podezření na onemocnění lymfomem vyplyne až z běžného, například předoperačního vyšetření.
Lokalizované svědění je většinou projevem nějakého lokálního poškození kůže, provází například bodnutí hmyzem, podráždění různými chemikáliemi a podobně, a odezní po zhojení defektu. Také různá infekční a chronická onemocnění jsou charakterizovaná svěděním spolu se svými viditelnými projevy, například lupénka či atopický ekzém, z přenosných chorob je to například svrab a jiná parazitární onemocnění. Tato onemocnění léčí dermatolog. Svědění kůže však také provází některá celková onemocnění a při pátrání po příčině je tak leckdy potřeba komplexní vyšetření internistou či alergologem. Rovněž různé alergie se často projevují svěděním a kopřivkou. Svědění může být i projevem poruchy odtoku žluče (látky ze žluče se hromadí v krevním oběhu a v kůži způsobují svědění), svědění se objevuje v konečném stadiu selhání ledvin, při onemocnění lymfomem, u poruch štítné žlázy, u infekce HIV. V léčbě se lékař nejprve zaměřuje na odstranění příčiny svědění. Pokud to není možné nebo je příčina neznámá, použijí se léky, které svědění potlačují.
Svědění kůže provází některá celková onemocnění a při pátrání po příčině je tak leckdy potřeba komplexní vyšetření internistou či alergologem. I různé alergie se často projevují svěděním a kopřivkou. Svědění může být také projevem poruchy odtoku žluče (látky ze žluče se hromadí v krevním oběhu a v kůži způsobují svědění), svědění se objevuje v konečném stadiu selhání ledvin, při onemocnění lymfomem, u poruch štítné žlázy, u infekce HIV.
Svědění kůže způsobuje také nedostatek vitamínu B12, přičemž nedostatek tohoto vitamínu může vypadat stejně jako Alzheimerova nemoc. Svědivost může způsobit i nedostatek vitamínu D a E.
Suchost kůže má za následek intenzivní svědění u starších pacientů, nejčastěji v zimě při pobytu ve studeném prostředí či po sprchování v horké vodě. Postihuje záda, boky, břicho, pas a části končetin vzdálenější od těla.
Svědění může mít řadu příčin od pouhé narušené kožní bariéry přes alergie, hormonální vlivy, chronické infekce až po autoimunní onemocnění. Další příčinou může být překyselení organismu (únava, zimomřivost, studené končetiny, bolest hlavy, snížená imunita, alergie, špatné hojení ran, poruchy nervů).
Rakovina tlustého střeva je nádorové onemocnění tlustého střeva. V drtivé většině případů se jedná o kolorektální karcinom, proto se tyto pojmy obvykle chápou jako synonyma. Vzácněji však může být tlusté střevo postiženo i jinými typy nádorů, např. lymfomem, hemangiomem, sarkomem nebo metastázemi jiných nádorů.
Příčiny
Příčinou bývá chemický vliv rozkladných produktů stolice na buňky sliznice tlustého střeva, čímž se některé buňky stávají mutovanými. Mutované buňky se pak začínají nekontrolovaně dělit a vzniká nádorová tkáň. Za normálních okolností je lidský organismus schopen tyto mutované buňky odstraňovat. Pokud je jich však mnoho a organismus je již starší, nemusí to zvládnout, a vzniká rakovina. Asi deset procent pacientů s rakovinou tlustého střeva má k tomuto onemocnění dědičné dispozice. Tito pacienti získávají mutovanou DNA již od svých rodičů. S familiární příčinou kolorektálního karcinomu se setkáváme asi u dvaceti procent všech pacientů s rakovinou tlustého střeva.
Příznaky
Prvním příznakem rakoviny střev je krev ve stolici. Ta se objeví, protože nádory krvácejí: když se nádor objeví na konci tlustého střeva nebo v konečníku, krev ve stolici by měla být jasně rozpoznatelná. Pokud je ale nádor na začátku tlustého střeva, krev uschne ještě dřív, než se dostane ven z těla, a bude proto neviditelná. Dalšími příznaky jsou průjem, zvracení, nebo naopak zácpa. Pokud je nádor na konci tlustého střeva nebo v konečníku, může být velmi těžké dostat stolici skrz, což způsobí zácpu, anebo velmi tenkou stolici. Nádor někdy může zablokovat tlusté střevo úplně a způsobí tak vnitřní překážku. To znamená, že střevem nic neprojde, a někdy nemůže do tlustého střeva proudit ani krev. Toto způsobuje velmi vážné a bolestivé křeče. Neplánovaný úbytek na váze je také jedním z příznaků, protože pokud tělo začne samo od sebe snižovat hmotnost, znamená to, že je chyba v metabolismu. V tomto případě to znamená, že nádor produkuje chemikálie, které zrychlují metabolismus.
Prognóza
Při včasném odhalení nemoci (pomocí vyšetření stolice na okultní krvácení) je prognóza velmi dobrá. Vždy záleží na rozsahu onemocnění.
Léčba
Důležitá je přesná a včasná diagnóza a je podstatné rozeznat, zda jde o polyp nebo nádor. Diagnóza se provádí buď irigografií, což je rentgenové vyšetření, nebo kolonoskopií, která se používá zejména k potvrzení diagnózy, nebo aby se nádor či polyp přesně lokalizoval. Nejběžnější léčbou rakoviny tlustého střeva je operace, při níž se nádor odoperuje spolu s několika mízními uzlinami. Zdravé části střeva se poté znovu spojí dohromady. Pokud se nádor nachází v konečníku, je postup o něco složitější: Konečník musí být odstraněn a pacientovi je udělán vývod, tzv. kolostomie. Pacientovi se udělá v břiše otvor, kterým může z těla odcházet pevný odpad. Specialisté potom pomáhají lidem s kolostomií vrátit se do běžného života. Pokud operace přijde dostatečně včas, což znamená, že nádor se pořád nachází pouze uvnitř tlustého střeva a ještě nenastal proces metastáze, je tu velká pravděpodobnost, že operace byla jediným nutným zásahem a pacient se úplně uzdraví. Na 80 % takovýchto pacientů po operaci žije běžný život. Pokud se rakovina dostane do dalšího stadia, což znamená, že se nádor dostane přes stěnu tlustého střeva a metastazuje do jiných částí těla, pacientů přežívajících 5 let je méně než 10 %. Pokud se prokáže metastáze, přikročí se k chemoterapii, která má co nejvíce oddálit opětovný výskyt nádoru a zvýšit pacientovu šanci na přežití. Radiační terapie se používá hlavně k léčbě rakoviny konečníku. Je důležitá, protože podstatně snižuje riziko návratu nádoru.
Při klinickém fyzikálním vyšetření se nachází v případě pokročilého nádorového onemocnění zvětšená, tuhá, hrbolatá játra s hmatnými tuhými uzly. V případě přítomnosti druhotných ložisek nádoru na pobřišnici (takzvaná karcinóza peritonea) se nachází v dutině břišní ascites (přítomnost tekutiny ve volné dutině břišní). Občas se prokazuje rovněž splenomegalie (zvětšená slezina), zejména u primárního karcinomu slinivky břišní s metastázemi do jater. V laboratoři se obvykle potvrdí zvýšená hodnota sérové hladiny enzymů alkalické fosfatázy, gamaglutamyltransferázy a někdy i laktátdehydrogenázy, oproti tomu však zbylé jaterní testy normální. Hodnoty hladin enzymů aminotransferáz jsou v jednotlivých případech různé. Pokud dochází k blokádě žlučových cest nádorem, rozvíjí se žloutenka. Diagnostika jaterních metastází je obvykle jednoduchá při pokročilém onemocnění, v počátečních stadiích nemoci je často obtížná. Nálezy bývají jednoznačné, ale nejsou schopny prokázat drobné ložiskové metastáze ani odlišit nádor od jaterní cirhózy a dalších benigních změn jaterní tkáně, které mívají při zobrazení rovněž abnormální obraz. Obecně platí, že ultrasonografie a CT (rentgenová počítačová tomografie) jsou přesnější než radionuklidové zobrazovací metody. Většina pracovišť nyní používá ultrasonografii jako prvotní diagnostické vyšetření. U nemocných, o kterých se ví, že mají maligní nádor, se používá ultrasonografie a biochemická vyšetření jaterních testů rutinně k průkazu či vyloučení jaterních metastází.
Při stanovení diagnózy primárního jaterního nádoru, a to hepatocelulárního karcinomu (tedy maligního nádoru vycházejícího z jaterních buněk), se pátrá vždy po přítomnosti známek probíhající chronické hepatitidy typu B. Ta je totiž zodpovědná za zvýšený výskyt hepatocelulárního karcinomu v určitých oblastech (mluví se o takzvaných endemických oblastech). U nosičů viru hepatitidy typu B je riziko výskytu primárního jaterního maligního nádoru více než stonásobně zvýšeno oproti normální populaci. Vyslovit podezření na přítomnost hepatocelulárního karcinomu tak lze již na základě zjištěných klinických příznaků.
Léčba jaterních metastází maligních nádorů je obvykle neúspěšná, tudíž zbytečná, protože jaterní metastáze, což jsou vlastně druhotná ložiska nádorového postižení, svědčí již o generalizaci zhoubného onemocnění. Léčba se zaměřuje především na primární nádor. Celková chemoterapie (léčba protinádorovými léky, takzvanými cytostatiky) může sice přechodně nádorový proces zpomalit a prodloužit někdy i délku přežití pacienta v závislosti na typu primárního nádoru, nicméně základní chorobu neléčí. Některá pracoviště obhajují v určitých specifických případech cílenou infuzní léčbu chemoterapeutiky zavedeným katétrem cestou hepatické artérie (jaterní tepny). Ačkoli zde byl zaznamenán větší počet odpovědí na léčbu a nižší výskyt příznaků celkové toxicity (tedy nepříznivé, jedovaté účinky na organismus) ve srovnání s podáním chemoterapeutik celkově, nedochází k zřetelnému prodloužení přežívání pacientů.
U těžkých bolestivých forem (v pokročilém stadiu) se může uplatnit radioterapie (léčba ozařováním), v jiných případech není ale oprávněná. Bohužel u většiny nemocných s pokročilém stadiu je optimálním přístupem pouze léčba paliativní (léčení zaměřené pouze na úlevu obtíží pacienta na poslední dny, a nikoli na nemožné vyléčení zhoubného nádoru). Prognóza pacienta s primárním maligním nádorem jater, tedy zejména s hepatocelulárním karcinomem, je obvykle špatná a výsledky léčby naprosto nejsou uspokojivé. Největší naději na úspěch představuje radikální chirurgické odstranění nádoru jater, které je však bohužel možné provést jen u menšiny případů onemocnění. Nemocní s malými lokalizovanými nádory mají po radikální operaci, při níž byl odstraněn celý nádor, prodloužené přežívání. U většiny nemocných je diagnóza stanovena již pozdě a úmrtí přichází do několika měsíců. Nádor není radiosenzitivní (nereaguje na léčbu ozářením) a také chemoterapie je většinou bez výsledku. Ani léčebné podávání protinádorových léků lokálně přímo do jaterní tepny nepřináší lepší výsledky. Radikální odstranění nádoru při onemocnění takzvaným fibrolamelárním karcinomem (tedy variantou hepatocelulárního karcinomu) je jedinou možnou léčbou. Výsledky operační léčby jsou u tohoto typu nádoru přece jen příznivější než u běžného hepatocelulárního karcinomu. Někteří pacienti přežívají po radikálním odstranění fibrolamelárního karcinomu jater i několik let. Léčba pacientů s ostatními typy primárních maligních jaterních nádorů nemá bohužel obvykle význam, prognóza je často špatná.
Krevní nádorová onemocnění zasahující játra (například onemocnění leukemií či lymfomem) mají různou prognózu i léčbu. Obecně lze říci, že bioptické vyšetření jaterní tkáně ani operační řešení jaterního postižení nejsou u těchto onemocnění zpravidla nutná.
