ZALEHANI ISI je jedno z témat, o kterém se můžete dočíst v našem článku. Zaléhání v uších je problém, který může postihnout skutečně každého z nás. Nejčastěji tento jev nastává po koupání, po překonávání výškových rozdílů, po letu letadlem anebo také po mechanickém ucpání. Pocit zaléhání v uších je silně individuální vjem, který nemusí být podložen ničím konkrétním.
Zaléhání uší při sportu
Zaléhání uší při tělesné námaze, jakou je i sport, bývá nejčastěji způsobeno poruchou funkce sluchové (Eustachovy) trubice, která spojuje nosohltan s dutinou středoušní. Taková porucha ale může být způsobena i chorobným nálezem v nosohltanu. Je proto potřebné odborné vyšetření u otorinolaryngologa, který prohlédne uši, nos, krk, nosohltan a pomocí tympanometrie ověří funkci sluchové trubice.
Pokud by byl nález normální a neukazoval na žádný problém, je vhodné během sportování popíjet vhodnou tekutinu, nebo si alespoň občas vykloktat krk, případně prokapat v záklonu nos fyziologickým roztokem.
INR (z anglického International Normalised Ratio – mezinárodní normalizovaný poměr) je laboratorní hodnota informující o schopnosti krve srážet se, založená na takzvaném protrombinovém času. Na počátku 80. let doporučila WHO používat pro výsledek vyšetření protrombinového času (Quick) v podobě INR, namísto vyjadřování v procentech.
INR se vypočítá z naměřeného koagulačního času pacienta srovnáním s hodnotou koagulace normální krevní plazmy. Pro výpočet je potřebná hodnota ISI použitého tromboplastinu. Tímto přepočtem se kompenzuje odlišná citlivost různých tromboplastinů na trhu.
Výpočet:
INR = (tP/tN) ISI
tP – čas srážení krve pacienta
tN – čas srážení normální plazmy
ISI – ISI použitého tromboplastinu
Hodnoty INR umožňují porovnání výsledků protrombinového času mezi laboratořemi při použití odlišných tromboplastinů nezávisle na použitém přístroji. Hodnota INR představuje násobek prodloužení koagulačního času (hodnota INR 2,0 je při dvojnásobném prodloužení času srážení). U osob s normálním srážením krve je hodnota INR 0,8–1,2. Pacienti, kteří užívají antikoagulační léčbu, mají hodnoty většinou mezi 2,0–3,0. Hodnoty INR nad 4,0 obecně znamenají předávkování kumariny.
Zaléhání uší při rýmě bývá způsobeno zánětem horních cest dýchacích spolu s otokem Eustachovy trubice (spojuje nosohltan a střední ucho, je to trubice vyrovnávající tlak ve středouší).
Při tomto příznaku je dobré užívat nosní kapky na splasknutí sliznice, hlavní je zvládnout rýmu. Pomoci mohou i protizánětlivé léky, jako je ibuprofen, případně i paracetamol (Panadol, Paralen). Pomáhají také léky proti alergii (antihistaminika, například Zodac, Zyrtec, léčivá látka je cetirizin). Pokud by vás ucho opět bolelo nebo pokud by rýma byla hnisavá či se vám zhoršoval sluch, je vhodné vyhledat lékaře.
Zaléhání uší v těhotenství se většinou samo urovná. Pokud je tento stav nesnesitelný, odesílá lékař pacientku na audiometrii a fonometrii a poté zhodnotí zdravotní stav, popřípadě nasadí léčbu. V těhotenství může dojít ke zduření sliznice vlivem hormonálních změn nebo kvůli zvýšení tlaku.
Lékaři často v těhotenství až zbytečně úzkostlivě omezují předepisování léků. Aerius však není jen lék alergiků, v praxi se využívá jeho obecně protizánětlivého působení (omezení nadměrného tkáňového otoku, nadbytečné sekrece, otoky). Pokud by bylo jeho působení nedostačující, poraďte se s praktickým lékařem o předepsání účinnějšího prostředku, například Avamys.
Zaléhání uší a motání hlavy může mít mnoho příčin (neurologické příčiny, poruchy vnitřního ucha, vysoký krevní tlak atd.). Jako první volba se při objevení těchto příznaků doporučuje kontrola krevního tlaku a konzultace s neurologem.
Nejčastější příčinou zaléhání uší je porucha funkce Eustachovy trubice, která za fyziologických okolností vyrovnává tlak ve středoušní dutině s atmosférickým tlakem. Při selhání této funkce vzniká ve středouší podtlak a dojde k vpáčení bubínku. Rovněž porucha statiky a dynamiky krční páteře může mít se zaléháním uší určitou souvislost. Kromě ORL lékaře je tedy vhodná péče rehabilitačního oddělení. Základem zdravých zad i zdravého člověka je totiž zdravá krční páteř. Zablokovaná krční páteř omezuje člověka nejen v pohybu, ale zamezuje i toku životní energie, což se posléze projevuje bolestmi hlavy, zaléháním uší a celkovou únavou. Kdo to zažil, ví, jak bolavá krční páteř dokáže znepříjemnit život.
U tohoto příznaku se provádí měkké uvolnění krční páteře; jsou to určité po sobě jdoucí hmaty. V úvodu odblokování je nutné reflexně uvolnit palec na noze, ten totiž reprezentuje hlavu a krční páteř. Žádné škubání hlavou! Okolí krční páteře a báze lebky se pouze promačká. Celé ošetření trvá více než hodinu a probíhá vsedě.
U Warfarinu je známá vysoká interindividuální a intraindividuální variabilita účinku. Potřebné dávky účinné látky warfarin se tak u jednotlivých pacientů mohou lišit i 10–20krát. V odpovědi na léčbu hraje roli mnoho proměnných, jako jsou věk a etnikum pacienta, genetické faktory ovlivňující metabolismus warfarinu, lékové a dietní interakce, komorbidity (například onemocnění jater, ledvin, srdeční selhání, aktivní malignita), ale i akutní stavy jako horečnaté či průjmovité onemocnění.
Standardně se léčba zahajuje dávkami 5–10 mg warfarinu denně. Nižší dávky jsou doporučovány u starších pacientů, protože je známo, že s věkem se snižuje potřebná dávka warfarinu o 6–10 % na každou dekádu věku. Dále je nutno nižší dávky zvážit u pacientů polymorbidních, s hepatopatií, vyšším rizikem krvácení či anamnézou nízkého dávkování warfarinu.
Při zahájení léčby warfarinem je důležité současně aplikovat parenterální antikoagulancia, nejčastěji nízkomolekulární heparin (low molecular weight heparin – LMWH). Důvodem tohoto postupu je fakt, že plný antikoagulační účinek warfarinu se rozvíjí až po několika dnech od zahájení léčby. Vlivem warfarinu jako první klesá aktivita faktoru VII (poločas 4–6 hodin) a laboratorně tak dochází k prodloužení koagulačních časů, a tím ke zvýšení hodnot INR. Nicméně pro antikoagulační účinek je nutné snížit aktivity i ostatních K dependentních faktorů s delším poločasem – faktoru IX (poločas 14–20 hodin), faktoru X (poločas 45–70 hodin) a zejména faktoru II (poločas 60–90 hodin). Dochází tedy k diskrepanci, protože laboratorně již lze pozorovat zvýšení INR, avšak klinický antikoagulační účinek nastupuje až s poklesem faktoru II. Navíc warfarin snižuje aktivitu i K dependentních přirozených inhibitorů koagulace. Protein C má krátký poločas (6–12 hodin) a jeho rychlý pokles tedy vede paradoxně k prokoagulačnímu stavu v prvních dnech po zahájení warfarinizace. V tomto období je pacient ohrožen progresí trombózy, vznikem retrombózy či kumarinové kožní nekrózy.
Třetí den od nasazení léku Warfarin se doporučuje provést kontrolní odběr INR k eventuální úpravě dávkování. Následují opět pravidelné kontroly INR až do dosažení terapeutického rozmezí. Podávání LMWH je možno ukončit, pokud je 2 dny po sobě INR > 2,0. Po stabilizaci INR v terapeutickém pásmu lze postupně prodlužovat intervaly mezi odběry krve až na 4–6 týdnů. Častější kontroly jsou však nutné při zavedení nové medikace, dietní změně, alteraci zdravotního stavu, ať už se jedná o chronická onemocnění či akutní stavy. Rovněž v případě změny dávkování warfarinu je nutná časná kontrola INR, a to za 1–2 týdny.
Uši v letadle zaléhají, případně začnou bolet vlivem rychlé změny tlaku. Podobně se uši chovají například při potápění. Normálně se tlaky vyrovnají samy. Ovšem v případě, že máte například rýmu nebo od přírody úzkou Eustachovu trubici, může dojít k problému – a ten ucítíte, jakmile letadlo výrazněji klesne nebo stoupne.
Obecně je důležité mít průchodný nos, jestliže máte rýmu, vezměte si do letadla nosní kapky. I když platí zákaz vybalování tekutin na palubě, každá rozumná letuška vám to dovolí. Je ovšem potřeba nakapat si nějakou dobu před přistáním, aby kapky stihly zabrat. A co při samotném krizovém manévru při přistání? Nejjednodušší, ovšem při větších problémech neefektivní, je časté polykání – stačí žvýkačka nebo bonbon. Nebo poproste letušku o dva kelímky s vatou, případně zmačkaným ubrouskem namočeným v horké vodě a položeným na dně kelímků. Tyto kelímky si co nejpevněji přiložte na uši, ignorujte vesele se bavící kamarády a kamarádky a užívejte si bezbolestného přistání a letu.
Zalehnutí ucha vyvolává pocit tlaku a nepříjemného utlumení slyšitelnosti, případně šelesty. Zalehnutí v uších je způsobeno nerovnováhou mezi tlakem v ušní dutině a tlakem okolního prostředí, tedy tlakem atmosférickým. Tyto tlaky za normálních okolností reguluje Eustachova trubice, což je trubička spojující středoušní dutinu s nosohltanem a prostřednictvím nosu potom s okolním prostředím. Eustachova trubice musí být dobře průchodná a její ústí se musí správně otevírat, k čemuž dochází právě při polknutí. Polknutí proto snadno vyrovnává tlaky mezi oběma prostředími a zbavuje člověka krátkodobého zalehnutí uší, se kterým se setkáme třeba, když cestujeme letadlem nebo když se potápíme do větších hloubek. Pokud jsou uši zalehlé dlouhodoběji, svědčí to o zduření sliznice nosohltanu, které zamezuje Eustachově trubici se pravidelně otevírat (při každém polknutí).
Příčinami déletrvajícího pocitu zalehlého ucha mohou být:
Mazová zátka v uchu – ušní dutina produkuje ochranný ušní maz, který se může nadměrně nahromadit a „zašpuntovat“ tak ucho; nejlepším řešením je návštěva lékaře (viz léčba).
Zánět nosohltanu – jde o onemocnění začínající typicky bolestí v krku a přesouvající se postupně do nosu, kde se mění v rýmu; zánětem sliznice zduří a znemožňuje otvírání Eustachovy trubice.
Rýma – rýma je v podstatě také zánětem a je tudíž také provázena zduřením nosní sliznice; zalehnutí uší je při rýmě normální a většinou jej vyřeší vyléčení samotné rýmy.
Zánět středního ucha – je nebezpečný, protože hnis tvořený zánětem tlačí na ušní bubínek a může jej perforovat (protrhnout); je nutné co nejdříve navštívit lékaře na ORL.
Tubulární katar – specifický zánět Eustachovy trubice způsobující slepení jejích stěn a následně její neprůchodnost.
Alergie – při alergii také často vzniká rýma, která je příčinou zalehnutí v uších; nutná je léčba alergie na alergologii.
Ucho může být zalehlé i z neurologické příčiny, například při poškození sluchového nervu. To je už ale složitější diagnóza, která si vyžaduje zásah neurologa.
Není třeba šířit paniku, obyčejně se ztratí sám bez povšimnutí. V případě, že je výběžek v uchu pevný a do určité míry blokuje průchod ucha (což může oslabit i sluchovou schopnost), může lékař tento vřed odstranit, případně předepsat lék nebo mast na jeho zmenšení. Lékaři důrazně varují před propichováním vřídku podomácku špendlíkem nebo jehlou, čímž si můžete způsobit trvalé ublížení uvnitř ucha. Násilné propíchnutí bolavého pupínku jehlou může zapříčinit nesnesitelnou bolest, přičemž hnisání může pokračovat dál. Nejlepší je nechat vřed na pokoji, aby pukl sám. Použitím alkoholu, řepíkového extraktu nebo čisticí kosmetiky můžete pomoci jeho rychlejšímu smrštění a úplnému vstřebání. Dle babských rad zabírá i olivový olej a česnek.
Od starověku se česnekový olej používal při infekcích dutiny ucha. I v dnešní moderní době má stejný účel, což potvrzují dokonce vědecké studie. Ty ukázaly, že je jedním z nejlepších prostředků při léčbě zánětů v uchu. Účinnou látkou v česneku je allicin. Česnekové olejové ušní kapky mohou vyléčit několik problémů ucha – bolest, zaléhání, zvýšenou tvorbu ušního mazu a podobně. Abyste se vyvarovali tomu, že olej z ucha nedostanete, můžete do sluchovodu umístit vatový tampon. Na základě návodu zveřejněného v americkém magazínu o životním stylu (buzzle.com) pod názvem „Garlic-oil-ear-drop“ si můžete sami připravit tento „česnekový olej“. Budete potřebovat 1 stroužek oloupaného drceného česneku a ½ sklenice olivového oleje sterilizovaného (cca 1 minutu) mikrovlnným ohřevem. 1 kapku oleje pak pomocí kapátka aplikujte do ucha 1–2krát denně, nepoužívejte však déle než jeden týden. Na Slovensku se donedávna šířil také jeden „babský recept“, a to kapat vylisovanou česnekovou šťávu při infekcích přímo do ucha. Tuto metodu však v žádném případě nedoporučujeme, protože čistý koncentrát česneku je příliš agresivní na tak citlivý orgán, jakým je ucho.
Tyto dva symptomy by se mohly sejít při aterosklerotickém zúžení nebo poškození struktury stěny tepen v oblasti mozku, ale není to nutně jediná možnost. Další možnou příčinou je nádorové onemocnění (zhoubné či nezhoubné).
Může jít i o banální příčiny, avšak hrozba závažnějších onemocnění je dobrým důvodem k tomu, abychom neodkládali neurologické vyšetření – čím dříve, tím lépe.
